Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
V posledních dnech vzbudil na tuzemských sociálních sítích přinejmenším u jejich intelektuálněji založeného publika ohlas citát, jímž propagoval svou nejnovější epizodu podcast Michaelův MASHUP, což je produkt novináře Michaela Rozsypala. Onen citát zní: „Nesouzním s tím, proč by mělo být dneska pro čtrnáctiletého důležité číst Karla Čapka. Zanechá to v něm nechuť číst. V tomhle věku se musíme naučit, že literatura je něco, co budeme aktivně vyhledávat a bude nás to bavit.“ Ta slova patří Lucii Zelinkové, „knižní influencerce“, která není bez vlivu, jelikož na Instagramu ji sleduje sto sedmasedmdesát tisíc lidí a počet jejích diváků stále roste. Patrně je to dáno také tím, že svůj záběr Zelinková šikovně rozložila do tří okruhů a kromě literárních příspěvků přidává na síť ještě postřehy o svém mladém mateřství a feministické šlehy, takže se jí prolínají fanoušci různých témat. Zkrátka je zjevné, že na doporučení Zelinkové a na její názory kdekdo dá.
Citovaná její slova vyvolala diskusi, s čímž se ovšem počítalo. Dlužno k nim dodat, že jde samozřejmě o zhuštění delšího vyjádření, které v pořadu následovalo rozpravu mezi pozvanou, moderátorem a druhým jeho hostem Michalem Horáčkem o tom, zda existují knihy, které našinec ve společnosti kvůli bontonu přiznává jako přečtené, přestože je nikdy neotevřel. Zelinková vyjádřila přesvědčení, že k takovým patří dílo Karla Čapka, načež navázala právě úvahou, že nevidí důvod, proč by dnešní děti/dospívající měli dílo tohoto českého klasika povinně číst. A dodala, že když ve dvanácti letech četla Babičku Boženy Němcové a měla z ní referát, k nadšení pro četbu ji to nepřivedlo, to až dívčí romány Lenky Lanczové. Démon nebohé Babičky ve zdejším veřejném prostoru dávno funguje jako klišé, takže Michal Horáček zůstal u Čapka a svěřil se, že neví, jak vypadá typický čtrnáctiletý školák ani co čte, ale že on sám v deseti letech přečetl Čapkovu Knihu apokryfů a že to pro něj dodnes je silná vzpomínka a jeden z určujících čtenářských zážitků.
Ohlasy na sociálních sítích se rozdělily do tří táborů: jeden se Zelinkovou souhlasil, druhý ji označil za kacířku a husu, třetí tábor začal seriózně uvažovat o tom, nakolik je Karel Čapek ještě živý tvůrce – přičemž do úvah byl těmito vzat i Karlův bratr Josef. Souzním samozřejmě s třetí skupinou, jelikož to, čím citát skutečně popouzí (kromě stylistické nedokonalosti), je míra zevšeobecnění, s níž pracuje. A jež dokládá, že v honbě za lajky a sledujícími žijeme – nebo přinejmenším Lucie Zelinková tak žije – v éře rychlých, silných všeobecných soudů, éře emocionální, černobílé, která zapomíná vnímat odstíny a finesy. Obzvlášť nad Čapkovým dílem je to smutně ironický závěr, jelikož jde o tvůrce, který literaturu chápal jako prostor, kde se má dařit různorodosti. Mimo jiné proto, že je třeba hledět na různé čtenářské publikum.
Citované vyjádření představuje Karla Čapka jako autora sále stejného výrazu a vrhá podezření na to, nakolik Zelinková – někdejší univerzitní studentka literatury a divadla – sama Čapka četla. Jeho čtenáři vědí, že jiný je Karel Čapek překladatel moderní francouzské poezie a de facto zakladatel moderní české poezie, protože bez jeho překladů francouzských kolegů by čeští básníci psali jinak. Jiný je Karel Čapek dramatik, jehož platnost se aktualizuje s vývojem světa (kupříkladu Bílá nemoc ožila s covidem a velmocenskými choutkami mocipánů, ostatně před dvěma lety bylo její uvedení týden před premiérou bez většího vysvětlení zrušeno v Rusku; patetická Matka je aktuální po ruské invazi na Ukrajinu atd.). Jiný je Karel Čapek publicista, chrlící tisíce drobných textů k jednodennímu použití. Jiný Karel Čapek pro děti, jiný jako povídkář a jiný jako romanopisec.
Díky bohatství a různorodosti jeho díla a díky jeho modernímu slohu a výrazu (z jazykového hlediska zestárlo samozřejmě všechno, ale pořád ne tolik, aby šlo o autora nepřístupného) nestojí otázka tak, zda Karel Čapek patří k českým klasikům, kteří mají být zprostředkováváni ve školách. Na kánon totiž rezignovat nesmíme: vytváří pospolitost a pomáhá jedinci orientovat se ve světě a mít se k čemu vztáhnout a o co se opřít. Ptát se je potřeba jinak, a sice co dětem z Čapkova díla prezentovat, kdy a jak. Detektivní Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy nebo vzpomenutou Knihu Apokryfů by přitom hravě měli přijmout a rozumět jim i školáci druhého stupně. Jak v debatě uvedli někteří učitelé, velmi dobře tyto krátké texty fungují při společném čtení ve škole, kdy děti mohou mezi sebou sdílet svůj zážitek ze čtení a společně o něm uvažovat.
Pak už se to jen nabaluje. Smím-li se přiznat k části své čapkovské cesty, vězte, že ze slavné noetické trilogie jsem na gymnáziu nerozuměl Povětroni a byl kvůli tomu vzteklý, naopak uhranutě a několikrát dokola jsem četl Obyčejný život a za nudného a nehodného větší mé pozornosti považoval Hordubala. Když jsem téhož jako dávno dospělý náhodou slyšel načteného v Českém rozhlase, zůstal jsem u nahrávky stát bez hnutí – tak mě fascinovalo, jak přesně dovedl Karel Čapek popsat nejistotu, s níž v partnerském vztahu jeden přistupuje k druhému, pln domněnek a snů, že když udělá tohle, druhý tomu porozumí a zachová se, jak by si první přál. On přitom málokdy nebo nikdy. A naději na nápravu vždy pokazí nenápadné detaily. Člověk se musí otrkat, aby to docenil.
Čili abych to shrnul, protože je to prosté: četba díla Karla Čapka i jeho bratra Josefa na základní školu patří, jen je potřeba volit uvážlivě a o přečteném mluvit.
00:02
