Kdo tu ohrožuje právní stát?
Politická aréna
NOVÉ
Zdroj: Facebook/Autonomní sociální centrum Klinika
V souvislosti s vyklizením Autonomního sociálního centra Klinika přišli jeho odpůrci s celou škálou hrozeb, které Klinika údajně představuje. Jedna z těch hlavních spočívala v tom, že aktivisté nerespektují soudní rozhodnutí, a tím prý ohrožují právní stát v České republice. Využívají budovu bez souhlasu vlastníka a kritizují nedotknutelnost soukromého vlastnictví, ba dokonce mluví o jeho „demokratizaci“. Klinika je ohrožení. Poslanec Skopeček za ODS to vyjádřil na svém FB zcela jasně: „Příběh Kliniky potvrzuje, že vážným soupeřem pravice nebude uvadající a odcházející KSČM, ale mladí, extrémní levičáci, neomarxisti a různé další odstíny levice z prostředí Klinik“. Exprezident Václav Klaus dokonce označil Kliniku za důležitější téma, než nadcházející eurovolby.
Vlna odporu proti Klinice, které sjednotila tak různorodé politické síly jako jsou protofašisté z Okamurovy SPD, ideologové národnostního kapitalismu z ODS, nacionální a konzervativní levice v ČSSD a KSČM, ale i mnohé z liberální pravice a levice, svědčí o tom, že Klinika bezpochyby hrozbu představuje. Ale otázkou zůstává pro koho a pro co. Vezměme to po pořádku. Ohrožuje Klinika opravdu právní stát?
Právní stát slepý na jedno oko
Co je právní stát? Obecně se má za to, že právní stát je právní doktrína, podle které je státní moc omezena a podřízena právu a stát je garantem rovnosti před zákonem a sám je právu podřízen. Výkon státní moci je omezen zákony a orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje. Tato normativní představa, že stát je jakýmsi neutrálním arbitrem, je do značné míry výsledkem různých minulých sociálních bojů, v nichž ti neprivilegovaní usilovali o podíl na správě věcí veřejných (například právě o rovnost před zákonem, boj o volební právo, zrušení otroctví a rasové segregace, apod.). Právní stát v podobě primátu zákona tak v ideální podobě, která je mimo jiné také výsledkem minulých emancipačních sociálních a politických bojů proti absolutistickému pojetí státu, má občanům poskytovat ochranu před svévolným jednáním a výkonem státní moci. Stát má vůči svým občanům zachovávat zákonnost (jednat podle práva), právní jistotu a přiměřenost práva. Jak to souvisí s Klinikou a především se zdánlivě jednoznačným sporem mezi legálním jednáním státu a protiprávním jednáním Kliniky (tedy občanů)? Podívejme se nejdřív, jak ten současný nelegální stav začal. Na počátku roku 2016 měla Klinika smlouvu a legálně využívala objekt, s kterým stát neměl žádné plány na využití, a proto se také jednalo o prodloužení smlouvy. Po únorovém neonacistickém útoku dokonce tehdejší ministr financí Andrej Babiš (pod nějž správa budovy spadala) 8.února 2016 do Práva veřejně prohlásil, že Klinice bude smlouva prodloužena. Nicméně v reakci na to tehdejší vedení radnice Prahy 3 zastoupené starostkou Hujovou (TOP 09) a místostarostou Belluem (ODS) vyzvalo stát, aby Klinice smlouvu neprodloužil, protože ji užívají v rozporu s kolaudací a představují bezpečnostní riziko pro Žižkov. Na to se nabalila všeobecná hysterie spojená s tím, že Klinika jako jedna z mála neveřejných institucí organizovala uprchlické sbírky, a kauza byla na světě. Veřejně přislíbená smlouva tak na základě iracionální argumentace a politického tlaku nebyla prodloužena. A tady se dostáváme k meritu tohoto konkrétního sporu. Po pár dnech se ukázalo, že žádná kolaudace na budovu neexistuje, že to byl výmysl vedení radnice a místní policie na Praze 3 opakovaně potvrdila, že Klinika pro Žižkov žádné bezpečnostní riziko nepředstavuje. Důvody pro neprodloužení smlouvy tudíž byly liché, ba přímo vymyšlené, a to dokonce na oficiálním papíře s úřední hlavičkou. Nicméně odpůrci Kliniky opakovali a opakují, že to nehraje roli, protože vlastník (tedy stát) si může se svým majetkem dělat, co chce. Podle lidí z Kliniky to není pravda: stát má jednat jako dobrý hospodář a o veřejný majetek se starat. Stát neměl pro budovu využití, a navíc v zastoupení ministra Babiše slíbil její prodloužení. Ďábel se skrývá v detailu. Nebo v občanském zákoníku.
Kolektiv Kliniky se na základě vyvrácení důvodů, proč smlouvu nelze prodloužit, odvolával na příslib uzavření smlouvy, který opakovaně pronesli jak úředníci ÚZSVM, tak veřejně i do médií jejich nadřízený, ministr financí Babiš. Podle nich jednání státu a úřadů bylo v rozporu nejen s dobrými mravy, ale především s občanským zákoníkem účinným od roku 2014. Ten totiž zakazuje jednání „na oko“ a upravuje důsledky bezdůvodného ukončení jednání o uzavření smlouvy. Smlouva může být totiž navíc uzavřena způsobem a v situacích, které předchozí občanský zákoník neumožňoval. Kolektiv Kliniky tak argumentuje, že podle stávajícího občanského zákoníku a podle toho, jak probíhalo jednání o prodloužení smlouvy, smlouva měla být uzavřena, a že její bezdůvodné ukončení, respektive ukončení na základě lživých faktů (kolaudace, kriminalita) je v rozporu s občanským zákoníkem. Proto v budově zůstali, a proto se soudili.
Jenže ti samí státní úředníci a politici, kteří na základě falešných argumentů ukončili jednání o smluvním vztahu, náhle začali mluvit o nelegálním jednání Kliniky, a předjímali tak rozhodnutí soudu v rámci občansko-právního sporu. Média toto rámování Kliniky jako nelegální aktivity okamžitě přejala bez jakéhokoli ohledu na presumci neviny. Ještě než došlo k prvnímu soudnímu stání, o vině Kliniky bylo rozhodnuto. Její nelegálnost byla nejen důvodem k ukončení politických jednání, ale i k veřejné a mediální ostrakizaci. Lidové noviny například po prvním soudu odmítly poskytovat prostor k vyjádření jejím zástupcům, přestože rozhodnutí soudu dosud nebylo pravomocné. Tytéž Lidové noviny, jejichž vlastník Andrej Babiš odmítá uznat rozsudek soudu o jeho spolupráci s STB. Jednotlivé soudy včetně toho posledního, se vždy přiklonily na stranu státu s tím, že vlastník nebyl povinen smlouvu prodloužit a de facto si může s majetkem nakládat, jak uzná za vhodné. A to i navzdory tomu, že je ze zákona vázán být dobrým hospodářem a v době jednání o smlouvě neměl pro objekt využití. A tady se dostáváme k podstatě věci: žádný soud se v žádné instanci ani jednou nevypořádal s argumentem Kliniky, který se opíral o občanský zákoník: tedy že smlouva byla přislíbena a není možné od ní jen tak (pod falešnou záminkou) odstoupit. Dostáváme se tak k právnímu státu. Na jedné straně máme stát, zastupovaný ministrem vlády, který veřejně slíbí prodloužení smlouvy, na druhé straně máme občany tohoto státu. Obecně se má za to, že předpokladem fungování právního státu je právní jistota, tedy zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva a nezměnitelnost právního řádu. Tedy že pokud mocný zástupce státu veřejně slíbí prodloužení smlouvy na objekt, pro který nemá stát využití (a v únoru 2016 prokazatelně neměl), takže se občané tohoto státu mohou spolehnout, že tento příslib platí, jak ostatně stojí v občanském zákoníku. Součástí doktríny právního státu je, že výkon státní moci je omezen zákonem, tedy že se zákony vztahují i na něj. Nemohu se zbavit dojmu, že v kauze Kliniky tomu tak nebylo. Právní stát byl slepý na jedno oko. Viděl práva státu jako vlastníka, ale neviděl již práva občanů. Viděl v ústavě právo na ochranu vlastnictví, ale neviděl tam, že vlastnictví také zavazuje. Vzhledem k tomu, že ani jeden soud se nevypořádal s argumentem ohledně občanského zákoníku, který jim podle lidí z Kliniky dával v tomto sporu za pravdu, nejde se zbavit pocitu, že to jedno oko bylo zavřené ze zcela politických příčin. Stačilo Kliniku označit za anarchisty, extremisty či nejnověji za komunisty, aby ztráceli legitimitu jak na veřejnosti, tak i před soudem.
Lidé z Kliniky využili nejen právních možností, aby se bránili u soudu a tam argumentovali, byť jak se ukázalo zcela zbytečně, ale v domě také zůstali, protože nesouhlasili s jednáním zástupců státu. Formou občanské neposlušnosti, které je běžnou součástí liberálních demokracií, se snažili upozornit na nespravedlivé zacházení ze strany státu, státních úřadů, ale i představitelů místní radnice, kteří využili orgány státní správy (stavební úřad) proti Klinice. Opravdu je občanská neposlušnost na Klinice ohrožením právního státu v České republice? Neohrožuje jej spíše zneužívání moci ze strany politiků (Babiš, Bellu, Hujová), kterým to prochází, protože část veřejnosti, médií a především soudy jsou slepé na jedno oko? Pro svoji předpojatost vůči „anarchistům, extremistům a komunistům“ na Klinice nejsou ochotni se vypořádat s jejich argumenty. Média, až na jednu výjimku, odmítala publikovat fakta o tom, že plánovaná rekonstrukce budovy Kliniky ze strany SŽDC je ekonomicky, ale i společensky nesmyslná, namísto toho psala o tom, že Klinika je v budově nelegálně, a tudíž není důvěryhodná. Soudy se odmítaly vyjádřit k hlavnímu argumentu Kliniky (viz Babišův příslib prodloužení smlouvy a občanský zákoník). S jednostrannou slepotou roste pocit nespravedlnosti, který živí i další kroky představitelů státu. Mají barák, nevědí co s ním, jediné co vědí, že tam nechtějí Kliniku. A proto udělají téměř cokoli (fiktivní převody a zájmy o dům, porušování vnitřních předpisů, neekonomické jednání a vyhazování veřejných prostředků). A mediálně i právně jim to prochází. Možná kdyby nešlo o „anarchisty, extremisty a komunisty“ z Kliniky už by byla dávno celá kauza v Reportérech ČT, na titulních stránkách médií a možná i v trestním řízení proti některým z představitelů státu a politikům. To, že se měří různým aktérům různou měrou, dokládá třeba to, že největší odpůrce Kliniky, který si na jejím zničení postavil svojí lokální politickou kariéru, bývalý místostarosta Alexander Bellu z ODS, si bez kolaudace a souhlasu společenství vlastníku domu sám postavil saunu na střeše. Bez souhlasu vlastníka a kolaudace – tedy přesně s těmi argumenty, které si vylhal proti Klinice. Zatímco jemu to prochází, u Kliniky to byl důvod, který ji dostat mimo zákon.
Nemůže být větší paradox, že kritici Kliniku obviňují za stavění se nad zákon, a přitom jsou to právě největší „zabijáci“ Kliniky, jako bývalý ministr financí Babiš, či lokální politik Bellu, kteří jsou součástí elity, která si osedlala stát pro své privátní zájmy.
Gulag na Klinice
Klinika začal vadit na konci roku 2015 v souvislosti s migrační krizí, kdy zorganizovala sbírku na pomoc lidem prchajícím před válkou v Sýrii. Od té doby se z aktivistů stal terč, stali se „zrádci, dobrosery, vítači, parazity, extremisty a anarchisty“. Nejnověji se objevuje nová rétorická figura: jsou to komunisti, kteří chtějí pod heslem „demokratizace vlastnictví“ znárodňovat a chystají podobné gulagy jako byly v padesátých letech. To, proč Klinika dráždí a proč musí být zničena, je to, že představuje mikro alternativu. Funguje nehierarchicky, bez pánů a sluhů, bez grantů a dotací od státu a korporací, bez usilování o zisku, na základě demokratických principů volnosti, rovnosti a bratrství (či spíše solidarity). Tedy přesně v opozici k současným imperativům kapitalistické společnosti: vydělávej na úkor ostatních a přírody; soutěž, starej se sám o sebe, silnější vyhrává; jsi tím, co vlastníš. Ale i ke zdánlivě alternativním imperativům, které se vůči nim jakoby vymezují: nic než národ; solidarita ano, ale jen k těm mé krve. Provokativní jinakost Kliniky, včetně ochoty k občanské neposlušnosti výjimečné v jinak poslušné České republice je přesně to, co dráždí, co pobuřuje. Obzvláště když se k tomu přidá zpochybnění jedné z posledních model, co nám zbyly: soukromého vlastnictví.
Přitom kritika soukromého vlastnictví ze strany Kliniky je umírněná a v podstatě se drží v rámci současných ústavních mantinelů. Tedy že vlastnictví zavazuje. Nikdy nikdo z Kliniky nemluvil o vyvlastňování, ani o tom, že by se chtěli stát majiteli budovy. Velice umírněně jen tvrdí to co je v ústavě, a sice že vlastnictví zavazuje. A v momentě, kdy se vlastník o budovu prokazatelně dlouhodobě nestará, ztrácí zdánlivě absolutní ochranu „dělat si s ní co chce“. Ponechme stranou, že toto pravidla v reálu a v jiných případech neplatí, protože pak by debaty o regulaci Airbnb, tedy soukromého vlastnictví, které není ladem, ale vlastníci jej využívají k maximalizaci svého zisku, představovaly mnohem větší „komunismus“ a mnohem víc nás přiblížily ke „gulagu“, než snahy využívat ladem ležící nemovitosti. Nicméně Klinika tím, že nekonvenčně a politicky zpochybňuje nedotknutelnost spekulativního vlastnictví spolu s alternativou, kterou svým fungováním ukazovala, představovala hrozbu. Politolog a dlouholetý člen ODS Miroslav Mareš v článku v Lidových novinách (chce se říci, kde jinde) jazykem, který evokuje rakousko-uherské mocnářství a normalizaci 70. a 80. let označuje Kliniku za „protistátní spiklenecké centrum“, které anarchisticky útočí na stát. Jenže pokud by měl pravdu, že anarchisté na Klinice útočí na stát, jak by pak mohli budovat gulagy? Protože gulagy, čili koncentrační tábory jsou nedílně spjaty s moderním státem. Poprvé je začala používat španělská monarchie na Kubě v roce 1896, britská liberální demokracie v burské válce 1899-1902, později „komunistický“ Sovětský svaz, ve třicátých letech nacistické Německo a během války pak i Spojené státy k intervenci Japonců. Koncentrační tábory tak byly sice spjaty se všemi možnými politickými režimy, ale vždycky nutně s moderním národním státem. Bez jeho byrokratických aparátů a organizovaného násilí v podobě armády a polici) by nikdy nemohly gulagy fungovat. Jedna z mála politických ideologií, která nás zatím nedovedla k bránám gulagů, je právě anarchismus, tedy ideologie, kterou prý vyznávají spiklenci na Klinice. Sociolog Zygmunt Bauman ve své knize Modernita a holokaust popisuje systematičnost holakaustu a potažmo gulagů umožněnou právě byrokracií národního státu. To, co umožnilo holokaust a co možná v jiných případech (Británie, Španělska) zabránilo, aby se gulagy proměnily ve vyhlazovací tábory, byla právě pojistka v podobě zpochybňování autorit. Podle Baumana bychom si více měli bát toho, kdo slepě poslouchá autoritu a zákon, než toho, kdo jej porušuje. Porušování zákona v podobě občanské neposlušnosti totiž nutí autority (politiky a státní aparáty), aby své jednání obhajovali, legitimizovali. Nestačí prostě tvrdit, že zákon je zákon a basta. Cesta do gulagu zcela jistě nepovede přes anarchii na Klinice, ale přes slepou poslušnost vůči zákonům, vůči „autoritám“ nahoře, které nebudou mít na své straně legitimitu, ale budou tam mít zákon, podepřený donucovací silou.
Klinika je tragikomickou výpovědí o stavu politiky v České republice, kdy jeden squat na pražském Žižkově prý ohrožuje právní stát v České republice a její právní jistotu. Když byl v Holandsku na počátku 70. let squatting legalizovaný (stanovily se pro něj pravidla), počet squatů v následujících letech vzrostl na tisíce a počet squatterů na desítky tisíc. Liberální demokracie v Holandsku to ustála. Když na přelomu tisíciletí pravicově populistické a neoliberální politické síly usilovaly o kriminalizaci squattingu, postavily se proti tomu otevřeným dopisem i primátoři čtyř největších holandských měst, protože squatting představoval důležitou protiváhu spekulantům s nemovitostmi, ale často i vítanou alternativu v gentrifikovaných městech. Squatting byl nakonec v roce 2010 kriminalizován; nikoli však proto, že by ohrožoval holandský právní stát, liberální demokracii nebo společnost. Kriminalizace byla výsledkem nástupu autoritářského neoliberalismu a stály za ní podobné politické síly, které brojí proti Klinice. Na rozdíl od Holandska byl v Česku jen jeden squat, ale pro Klause, Skopečka a spol. se stal hlavním nepřítelem a důležitějším tématem než eurovolby. To víc vypovídá o nich, než Klinice, kterou si tak po uprchlících, neziskovkách, environmentalistech, Romech a nepřizpůsobivých zařadily do svého katalogu politiky strachu. Pokud nechceme, aby nám Česko ze strachu hnědlo a směřovalo ke gulagu, je třeba bránit rozmanitost a pluralitu a je třeba občanskou neposlušností zpochybňovat ustavené autority, které mají moc a ohýbají si zákony a jejich výklady ve svůj prospěch. Více bychom se měli bát toho, kdo zákony slepě poslouchá, než toho, kdo je veřejně zpochybňuje.
