David Rath bojující a šaškující

David Rath včera přednesl první část své závěrečné řeči před soudem v Praze. Během dvou hodin prý stihl přednést asi třetinu toho, co si připravil. Zjevně je odhodlaný bojovat až do konce nebo taky využít a užít si příležitost být v centru pozornosti, je pravděpodobné, že se mu jich v nejbližších letech moc nenaskytne.

V profilových článcích, jež se před blížícím se vyvrcholením procesu s Rathem objevovaly, je bývalý poslanec a hejtman někdejšími kolegy i protivníky popisován tu jako bojovník, jindy jako šašek. Před soudem se projevoval jako obojí, někdy bojující šašek, jindy jako šaškující bojovník. Jistým způsobem ale hodný snad až respektu – nevzdávající se do samého konce. Pro pozorovatele zvnějšku je těžké odhadnout, zda je ten Rathův vzdor „na plné pecky“ a do posledního okamžiku projevem síly vůle a odhodlání nebo nebo ztráty kontaktu s realitou, třeba je to kombinace obojího, ale hlavně to je svým způsobem jedno.

Bereme-li spravedlnost jako hru (což bychom asi neměli), dostal David Rath dost nepříznivé karty – být odchycen na ulici s krabicí plnou milionů, z toho se jeden vymlouvá dost těžko, Davidovi Rathovi budiž přiznáno, že se i s tímhle nepříznivým listem snaží uhrát, co to jde. 

I v té první části jeho projevu před soudem došlo na velmi rathovské bizarnosti, náznaky, že v policejní operaci mohl někdo postupovat stylem „kapsářů a iluzionistů“ a tu slavnou krabici prohodit. Nebo že v ní byly peníze, které se manželům Kottovým nevešly do trezoru a nějak se to všechno pomotalo či co. Obžalovaný také mluvil o možné zmanipulovanosti záznamů z odposlechů, přirovnával práci s nimi k tvorbě filmů, v nichž podle něj dnes už nejsou vidět střihy – zajímavý názor. Představa, že něčí mluvený projev je možné rozstříhat na slova a z nich složit věty, jež tvrdí něco úplně jiného, než ty původní, je docela rozšířená, avšak mylná.

Základní princip Rathova závěrečného proslovu je ale zjevný. Tvrdit, že za jeho obviněním je jakási špinavá hra, na níž se podíleli politici a představitelé justice, že sovy nejsou tím, čím se zdají být, že všechno je jinak – na soud to nutně zapůsobit nemusí, přinejmenším část publika by ale tímhle způsobem oslovena být mohla. Všechno je jinak, hledej spiklence – to je dnes populární zkratka k iluzi poznání. David Rath si je dobře vědomý, že úlohou obhajoby není přijít s nějakou ucelenou verzí událostí, která by konkurovala tomu, co tvrdí obžaloba.

Stačí zpochybňovat, zpochybňovat pokud možno všecko, vytvořit dojem, že důvěryhodné není prakticky nic (v globálním měřítku tuhle komunikační strategii pěstuje ruská propaganda).  Z hlediska vkusu to může kdekomu připadat sporné, jenomže otázky vkusu jsou pro člověka, který je v pozici obžalovaného před soudem, jistě druhotné. A ani to nemusí být „šoumen“ Rathova typu. Dělá všechno, co je v jeho silách a je to tak v pořádku. 

David Rath byl zatčený před třemi roky, v rychlém čase současného veřejného života je to už strašně dávno. Když si pro něj policie přišla, byl politická superhvězda, jeho zatčení mělo symbolizovat, že „velké ryby“ si už nebudou moci být jisté. Na obrazovkách se tehdy rozsvěcel příběh velké pýchy a velkého pádu. Pro skupinu hejtmanových zastánců zase příběh snahy osočit českou levici. Dnes už Rathova kauza českou politiku a její pozorovatele nijak zvlášť nezajímá, její protagonista je člověk z nějaké minulé éry, který nijak nesouvisí s tím, co vzrušuje dnešek. Někdy zjevně unavený muž, kterého poznamenala nezákonně dlouhá vazba, předvádí svoje možná poslední velké číslo. Může to působit snad až melancholicky, jako pohled na  zpěváka, který s plným nasazením na pódiu dává svůj dávný hit a publikum moc nereaguje, trousí se pryč. Přece jenom – je to už z módy.