Proč? Žalobci zasahují ve 40 nemocnicích

Z justice jde strach. Za plošný útok na české zdravotnictví je možné označit zásah pražského Vrchního státního zastupitelství ve čtyřiceti nemocnicích, které využívaly tzv. zpětné bonusy. Zní to přehnaně, ale tato akce má opravdu potenciál ochromit výkonnost celého zdravotnického sektoru.

Zpětný bonus je nástroj, kterým si nemocnice vylepšují rozpočet. Nejčastěji se používá při nákupu zdravotnických pomůcek, ale jde to i při dodávkách léků a materiálu. Nemocnice zaplatí třeba za kardiostimulátor sto tisíc korun, tedy nejvyšší možnou částku povolenou v ceníku největší pojišťovny VZP. Tuto částku pak špitál zdravotní pojišťovně vyúčtuje. Dodavatelská firma ovšem dvacet tisíc nemocnici vrátí a ta peníze použije podle svých potřeb. Všechny nemocnice tuto hru na bonusy nevyužívají, jde však o obvyklou praxi. Není těžké se zamyslet a zjistit, co je na tom divného. Nemocnice dostane od výrobce peníze, které utratí za provoz, nemusí je však využít přímo k léčení pacientů. Zmíněný postup tak obchází zákonem stanovené pravidlo, podle kterého platby od pojišťoven hradí pouze léčbu podle dané diagnózy. Co když se tedy za praxí zpětných bonusů skrývají podvody nebo korupce?

Bonusy několikrát po sobě kritizoval Nejvyšší kontrolní úřad, přesto vedení nemocnic a samotné ministerstvo zdravotnictví výzvu k nápravě přehlížely. Ředitelé špitálů se proto dotazům státních zástupců zase tolik divit nemohou. Šetření ve čtyřiceti nemocnicích, na které upozornil zpravodajský web Seznam.cz, podporuje zdravotnický poradce ministra financí Adam Vojtěch.

Obrana zpětných bonusů

Korupční riziko nejde nikdy podceňovat, přesto je třeba v boji proti korupci uvážit i riziko, které sám tento boj vyvolává. Systém bonusů užívají především velké nemocnice, které bývají označovány za páteř českého zdravotnictví. Skutečně vážné případy, kdy jsou ohroženy životy, míří přednostně do nich. Noční pohotovost ve velkých městech provozují často pouze velké fakultní nemocnice. S řadou dalších bolestí se do nich sjíždějí pacienti ze širokého okolí, kteří dobře vědí, že právě zde dostanou nejlepší péči. Přesto právě tyto velké nemocnice nejvíc trpí nedomyšleným systémem financování. Nebýt evropských dotací na nákup přístrojů a dalšího vybavení, tak jsou odkázány jen na platby pojišťoven. Peníze z pojišťoven však nejsou určeny na investice ani na rozsáhlejší rekonstrukce, státní špitály těžko shánějí zdroje na běžnou údržbu, nemají ani z čeho vytvořit rezervy pro případ havárií. V tom jsou znevýhodněny třeba proti krajským či městským nemocnicím, které mohou kdykoli žádat o peníze z komunálních rozpočtů a také se jim podpory bez velkých řečí dostává. Těm klíčovým ústavům však jejich zřizovatel – ministerstvo zdravotnictví – nepřidá nad příjmy od pojišťoven ani korunu.

Bonusy zůstávají dlouhá léta jediným nástrojem, kterým je možné systémovou chybu ve zdravotnickém financování překonat. Manažerům nemocnic by dokonce šlo vytknout, že bonusy nevyžadují, protože tento příjem jim nikdo nenahradí. Není nezbytné vysvětlovat používání bonusů korupcí nebo obecně snahou podvádět.

Případ ředitele Vladimíra Dbalého z Nemocnice Na Homolce ukázal, že všichni zdravotníci nejsou andělé. Přesto je hloupost odvozovat z historky o jednom extravagantním a nevyrovnaném člověku, že je celé zdravotnictví prolezlé sítí klientských vazeb, úplatků a provizí. Nakonec průzkum evropské organizace spotřebitelů EHCI dává české zdravotnictví za příklad jediného východoevropského systému, který se dokázal s korupcí vypořádat.

Hrdinové na účet nemocných

Protikorupční tažení proti nemocnicím může mít politováníhodný průběh. Nemocnice tvrdí, že bonusy zapisují do účetních výkazů, proto v tomto směru nemůže být opravdu vážná korupce odhalena. Prostor pro samotné bonusy se navíc před pěti lety pod tlakem médií a posléze NKÚ zmenšil, když jejich využívání začaly cíleně kontrolovat zdravotní pojišťovny. Například VZP tehdy v řádu desítek procent snížila úhrady za nejdražší zdravotní pomůcky. Také dnes si mohou manažeři dodavatelských firem oprávněně stěžovat, že některé nemocnice po nich nevybíravě vyžadují bonusy. To je však důsledkem skutečnosti, že všichni jsou součástí špatně nastaveného systému.

Vážná korupce se neodhalí, to však neznamená, že boj proti bonusům nebude mít žádný efekt. Nemocnice už podléhají všeobecné hysterii a bojí se o bonusech vůbec jednat. Časem se velké špitály dostanou do finančních potíží, protože zpětnými platbami dodavatelů některé z nich inkasují stovky milionů ročně. Logicky začnou omezovat provoz. Slavným vítězstvím protikorupčních bojovníků bude ohrožena péče přesně pro ty pacienty, kteří ji nejvíc potřebují.

Bonusy je třeba zrušit, o tom teoreticky není pochyb. Není však možné nemocnice připravit bez náhrady o stamiliony z ročního rozpočtu, na tom se jistě shodnou pacienti i daňoví poplatníci. Samotná státní správa jistě nemá zájem ohrozit finanční stabilitu nemocnic. Pokud tedy bude ofenziva státních žalobců v nemocnicích pokračovat, pak je přinejmenším třeba vyčlenit ve státním rozpočtu položku v řádu miliard ročně a příjmy nemocnic dorovnat.