Fair Play Sedláčkové: Lež má krátké, byť namakané nohy

Některá díla vyvolávají víc než co jiného pochyby o tom, že nevznikla omylem a že autor věděl, co jimi chtěl říct. To je případ také snímku Fair Play režisérky a scenáristky Andreji Sedláčkové, která nový film představila po dvanácti letech. Možná jí ta pauza byla dlouhá a Sedláčková během ní nastřádala tvůrčího elánu na rozdávání, takže při natáčení vypustila páru a udělala filmy vlastně dva.

O tom prvním pečlivě zpravují anotace, trailery a reklamní články. Slibují na příběhu běžkyně, trénující na kvalifikační předolympijské závody nevědomky pod steroidy, předvést téma veřejně sice známé, ale detailně dosud nepředstavené: jak v osmdesátých letech fungoval státem organizovaný sportovní doping. Druhou linku příběhu – souboj rodiny mladé sportovkyně se státní mocí v normalizačním Československu – propagační materiály stejně tak pečlivě vynechávají buď úplně, anebo ji co nejvíc upozaďují. Jako by si všimli až pracovníci PR, že cosi nesedí, film je problematický a divácky přitažlivě může fungovat zdůrazněním jen jednoho z obou témat.

Podezřelé nadšení pro film bez překvapení

Dle většiny dosavadních ohlasů je zjevné, že reklamní odhad byl správný. Recenze Fair Play jsou převážně nadšené a hodnotí snímek jako závažné poselství, které odhaluje zamlčovanou pravdu o zdejší historii a objevně nahlíží život v normalizačním Československu. Anebo: „scénář přináší relativně neotřelé téma ve věrohodném zpracování“, „nemá zbytné scény, vše je naplánováno přesně a slouží celku“, „film otevírá debatu s nepříliš reflektovaným tématem“, „snímek je dobře realizován“, „plnokrevné psychologické drama a skvěle natočené“, „má co říci, a činí tak způsobem hodným respektu“. To nadšení je podezřelé a zvláštní. O tehdejším dopingu se v tuzemsku ví, mluví i píše (o tom současném, sofistikovanějším, dřív než ex post pohříchu vůbec). Podrobnosti, pravda, zůstávají neznámé a tehdejší sportovci až na koulaře Remigia Machuru k nařčením mlčí nebo na ně reagují podrážděně. (Například koulařka Helena Fibingerová a běžkyně Jarmila Kratochvílová se soudí s dramatikem Davidem Drábkem kvůli rozhlasové komedii Koule, která si z tehdejšího dopování před třemi lety udělala terč.) Překvapením by ale film být neměl – ostatně ani detailů nezobrazuje příliš, protože se soustředí jednak na vztah sportovkyně (Judith Bárdosová) s matkou (Aňa Geislerová) a potažmo trenérem (Roman Luknár), jednak na zachycení dobové atmosféry, jak ji viděla a nabízí divákům Sedláčková ze svých vzpomínek.

To je ta druhá linie filmu, prezentovaná na příběhu přestylizované rodiny, aby bez ohledu na vztah k realitě vyhovovala záměrům autorky. Kdepak pravda, výmysly: Dívka žije s matkou, bývalou tenistkou, vyhozenou pro nesouhlas se sovětskou okupací ze sportovní reprezentace. Matka pracuje jako uklízečka v divadle, ve volném čase se stýká s disidenty a po nocích přepisuje samizdaty. Otec emigroval. O matku se zajímá Stb, hrozí jí kriminálem a nutí ke spolupráci. Matka touží emigrovat a ráda by k témuž přiměla dceru. Domnívá se, že nejsnazší cesta je přes sportovní reprezentaci. Proto (skoro) neváhá nutit dceru fetovat… samozřejmě dojde i na další předvídatelné kousky: výslechy na Stb, vězení, emigraci, vyhazovy a tak dále. Vztah sportovkyně k dopingu je řešen coby pozadí tohoto příběhu. Jak by se asi lišil, kdyby dívka nebyla z takové „vysněné“ rodiny, nýbrž z řádně soudružsky kované anebo jen průměrně „normalizované“?

Odolat Státní bezpečnosti nebyl problém, trenérovi jo

Ve filmu se všecko děje proto, aby Sedláčková mohla ukázat, kdo byl tehdy největší svině a bejkovcem hrozil hodným, bez výjimky výlučným lidem – intelektuálům, vědcům nebo sportovcům. Přitom ti všichni jsou současně ukázáni jako lháři. Matka a trenér lžou své dceři a svěřenkyni a bez jejího vědomí, v rozporu s jejím přáním a bez ohledu na její problematické zdraví jí podávají steroidy. (Matka kvůli tomu sice aspoň chvíli má výčitky, ale při provalení své lži se diví dceřině zlobě.) Dívčin přítel lže také, neboť své milované není schopen do očí říct o chystané rodinné emigraci a tím pádem ani o tom, že dívku opustí. Sportovní lékař lže, že látky, které předepisuje sportovcům, nemají žádné vedlejší účinky a neohrožují zdraví. Dívka lže lékařům, že tyto látky řádně užívá. Všechny tyto lži ale Sedláčková je schopna odpustit a lidi spolu smiřovat, protože dle ní největší a jediná neodpustitelná lež je klam státu vůči občanům. Předvádí, že odolat majorovi Stb (Igor Bareš) coby reprezentantovi tlaku a pokušení totalitní moci bylo lehčí než svému trenérovi a že pokud to člověk dokázal, bylo jedno, jaký byl jinak lhář a podvodník. Byl omluven. Paradoxně jediný, kdo ve filmu nikdy nikomu nelže a klidným hlasem sděluje, jaké následky může kdo čekat po tom nebo onom svém rozhodnutí, je ten Barešův major Stb. (Domyšleno pořádně tak Sedláčková předvádí banalitu, že vzdorovat pravdě je lehčí než lži.) Možná je to už jiná generační zkušenost, ale řekl bych, že se svou matkou by člověk měl mít užší a důvěrnější, ergo podstatnější vztah než se státem, v němž zrovna žije. Duševní likvidaci zhovadilou mocí lze přežít, jak si představuji, jedině tehdy, může-li se člověk opřít o své blízké. U Sedláčkové jsou nevyzpytatelní.

Že není třeba brát film vážně a všechno v něm je umělé, dokládá výprava. Postavy se střetávají na ideálních místech: podzimním hřbitovu, pokrytém sytě žlutým a rudým listím, ve městě za vzduchem polétající prachovou clonou, odrážející sluneční paprsky, pod tatranskými štíty, při zimním tréninku na louce, pokryté ladovskou vrstvou čerstvého prašanu, anebo na modravé, sluncem zalité lavičce u jarní klidné Vltavy. Až na scénu v metru a stadionu je přitom všude liduprázdno. (Těžko se proto divit hrdinům, že chtějí utéct, když v Praze vyjma nich a státní policie nikdo nezbyl.) Dobovost je doháněna záběry na přízemí domů, u nichž ještě neproběhla výměna oken za plastová a kde vždy parkuje jeden vyleštěný vůz socialistické výroby. Tato ochota zdejších filmařů tvořit filmy zároveň lacině a nablejskaně „hezky česky“, tedy tak i žít, jak to pravidelně předvádějí Nellis, Vejdělek, Janák nebo v televizi Arichtev, je vlastně jediný výraz, který zdařile reflektuje tehdejší bídu. Také v dílech zmíněných autorů jsou problémy maskovány leskem detailů a za hrdiny jsou vydáváni elitáři nebo chcípáci, ale lidé zdánlivě vždy výlučných zaměstnání, zálib a životních stylů. Jako by dědictví normalizace spočívalo v tom, že normálních věcí jsme se nabažili dost a teď hltáme ty mimořádné.

Projekci, kterou jsem navštívil, následovala diskuse s tvůrci, sportovci, lékaři a novináři o dopingu a jeho regulaci v normalizačním Československu a současnosti. Zaznělo mnoho podstatných i komických výroků, aniž se ale obecenstvo dovědělo nové detaily o pravidlech (sic) tehdejšího ani dnešního dopování. Vzhledem k snímku ale bylo tristní, že z diskutujících si pouze jeho autorka uvědomovala, že dopingstory není cíl filmu, nýbrž nástroj zobrazení vztahů a nároků tehdejšího života. Jsou-li diváci ochotni houfně akceptovat, že film s nimi nehraje fér, nepochybuji, že bude úspěšný a že mu za rok zařvou nějací lvi.