Svobodní, či slouhové? Brusel váží novináře

Debata o politickém zneužití českých médií se v úterý nepovedla. Příslušný výbor Evropského parlamentu vyslechl zástupce tuzemských novin, kteří v zásadě řekli, že riziko zneužití opravdu existuje, mohlo by to ale být horší. Jeden ze subalterních úředníků Evropské komise potvrdil, že koncentrace mediální moci v Česku neohrožuje demokracii. Druhý díl debaty probíhá dnes přímo na plénu bruselského parlamentu.

Víc by se europoslanci dozvěděli, kdyby si přečetli poslední Economist, který se věnoval i Česku, konkrétně nedávné vládní krizi. S drobnými faktickými chybami popisuje skandály Andreje Babiše a nevyhne se odposlechu, na kterém se miliardář domlouvá s podřízeným novinářem, jak využít úniky z policejních materiálů proti politickým protivníkům. Babiš za skandály zaplatil křeslem ministra financí, přesto se podle Economistu stane příštím premiérem. V očích voličů totiž vládní krize víc než skandalistovi Babišovi uškodila jeho rivalovi Bohuslavu Sobotkovi. Důvod je zřejmý: „Vlastnictví několika novin neuškodí, naopak,“ míní britský týdeník.

Ať se v politice stane cokoliv, neuškodí to Babišovi, protože ten vlastní dostatek médií a nakonec se stane premiérem. Tento postřeh je možný i z hodně vzdálené perspektivy. Nemusí se tomu říkat politické zneužívání, vlastnické poměry v českých médiích ale stejně likvidují otevřenou politickou soutěž.

Tři stupně závislosti

Evropští poslanci by jistě pochopili, co Economist míní, kdyby je někdo s vlastnickou strukturou seznámil. Tištěná média kontroluje takřka bez výjimky pět koncernů, jejich vlastníky jsou druhý, šestý, sedmý a osmý nejbohatší Čech z loňského žebříčku časopisu Forbes spolu s lídrem české reklamy. Nebýt Seznamu, bylo by pět oligarchů stejně silných ve zpravodajství na internetu. Také na televizním a rozhlasovém trhu patří někteří z nich k důležitým hráčům. Už tento fakt je ohrožením svobody médií.

Omezování novinářské svobody má dílčí stupně. Novinám škodí, když jsou součástí větší finanční skupiny, protože pak redaktoři mohou jen obtížně psát články, kterými by ohrozili byznys svého vydavatele. Ještě horší je, když vydavatel provozuje veřejné služby či využívá veřejné peníze. V takovém případě potřebuje politické spojence a logicky nemůže připustit, aby jim jeho vlastní novináři škodili. Už v této situaci je možné vážně uvažovat o ohrožení nezávislosti, opravdu vážné to ovšem začne být ve chvíli, kdy mediální prostor ovládne několik takových podnikatelů. Novináři jsou používáni jako pěšáci konkurenčního boje, přirozenější je ovšem kartelová dohoda, která nespočívá v zakázaných cenových úmluvách, ale jen v tom, že si magnáti nebudou škodit.

Proměna obranného kartelu na volební buldozer

V této situaci se nemůže stát nic horšího než vstup jednoho z oligarchů do politiky. Dohoda o neútočení se přesune na vyšší rovinu a chrání oligarchu, v našem případě Babiše, od nepříjemných dopadů jakéhokoli skandálu, zároveň akceptuje jeho předvolební kampaň jako součást objektivní reality. Novináři zaměstnaní u Babišovy Mafry obvykle tvrdili, že jejich vydavatel sledoval nákupem novin ryze obrannou strategii, protože nechtěl dopadnout jako šéf Věcí veřejných Vít Bárta, který doplatil na mediální kampaň. Ovšem v novinách jsou zamlčování průšvihů jednoho a vyrábění skandálů na druhého dvěma stranami téže mince a tyto aktivity nejdou z principu oddělit. Po publikaci rozhovorů s Přibilem si to uvědomili i v Mafře.

Úvahy o tom, jestli je v Česku novinářská svoboda, tedy úvahy o hranici, kam až zajde vydavatel, aby mluvil do práce své redakce, jsou do značné míry zavádějící. Skoro připomínají scholastické úvahy o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Ať je to se svobodou novinářů tak, anebo jinak, pět byznysmenů dnes může aktivovat mediální kartel, který je dost silným nástrojem na vítězství ve volbách. Babiš přitom chce volby vyhrát.

Takové uspořádání médií už neodpovídá obvyklé liberální demokracii, ale tzv. řízené demokracii. I tento systém odvozuje svou legitimitu od voleb, jejich výsledek však nezáleží na rozhodování občanů, ale na manipulaci jednoho či několika mocných. Jako příklad takového typu vlády se obvykle uvádějí Putinovo Rusko či některé režimy na Balkáně. Kdyby si tedy europoslanci uvědomili, jaké jsou majetkové poměry tuzemských médií, pak by museli explicitně říci to, co zaznělo v podtextu článku z Economistu. Česká média jsou připravena pro systém, který nutně nemusí být demokracií euroatlantického typu.