Dostáváme zahulit

Od zítřka si v baru nezapálíte. Tedy teoreticky. Už teď se mezi občany šíří různé návody na to, jak další dobro z nařízení vrchnosti ošulit. Trochu podobně jako si dříve lidé vyprávěli o kouscích populárních zbojníků, kteří převezli panské dráby, šíří se dnes zvěsti o fikaných metodách, jak si přece jen počoudit, ouřadům navzdory. Na vesnicích se místo hospod zakládají soukromé spolky a okrašlovací kluby, čistě pro místní, výletník, co do vsi zabloudí, už si nedá ani to pivo. V Praze se zase schyluje k natáčení časosběrného dokumentu o kuřácích – shodou okolností v prostředí nově vznikajícího baru, jaká náhodička. Podepíšete smlouvu, sice bez nároku na honorář, ale pořád, je z vás herec – a ať si někdo zkusí bránit vám v uměleckém výkonu, s retkem frajersky v koutku.

Společnost je rozdělená, z trubičky z papíru a tabáku se stalo výsostné politikum. „Konečně jsme civilizovaná země,“ říkají zastánci zákazu. Zahulené putyky s pokašlávajícími štamgasty nemají prý v krásné nové Evropě co dělat. Otázka je, zda kuřáci mají vůbec někde co dělat. Zda by jim nebylo lépe na nějakém vzdáleném, nejlépe důkladně oploceném místě. Ať se tam tím dehtem zadusí, smraďoši. Cigára v ČR nechceme! Je to velké vítězství pokroku, osvěty a vědecké zdravovědy. Cigaretu? Ne, raději knihu!

Je to krásně vymyšlené – tabák je prokazatelně zlo a každý rozumný člověk to musí uznat. Kdo se proti zákazu vymezuje, je jaksi zpátečnický, nechápe dost dobře příkaz doby, která velí ke zdravému životnímu stylu.

Námitky kuřáků lze smést ze stolu hned, protože se svým odporným zlozvykem automaticky vyřadili z debaty na toto téma. Brblání hospodských je samozřejmě také třeba co nejdůrazněji odmítnout. Když si chce těhotná matka s půlročním dítětem v kočárku v půl dvanácté večer zaskočit na Růžek, jak k tomu přijde, aby čichala ty smrady? Naopak je třeba přijmout další zákony, zakázat kouření v parcích, ulicích, náměstích i podchodech a vymýtit tento odporný zlozvyk jednou provždy. Ať se zpěv míru a čistých plic rozlehne po celé zemi.

Debata o zákazu kouření se skloňovala v posledním roce ze všech myslitelných pozic. Přitom je to prosté: státy celé Evropy se potýkají s gigantickými problémy v podobě naprosté neefektivity, obludného plýtvání prostředky a dalšího zahušťování už dnes absurdně nepřehledného eintopfu regulací, příkazů, zákazů a výjimek. Přesto věnují volení zástupci nejen v Čechách obrovskou energii prosazování agendy, jejímž jediným cílem je likvidování dlouhodobě funkčních konceptů. I člověk s velmi skromnou intelektuální výbavou tuší, že pokud se mu hnusí dým z cigaret, asi není nejlepší nápad jít si sednout do nejbližšího zařízení čtvrté cenové kategorie. Zařídí se podle toho a jde jinam. Trend, dovezený k nám z Evropské unie, však mluví jinak: Občan je nesvéprávný idiot, je třeba vést ho na cestě životem za ručičku a ostříhat ho všech nástrah. Zákaz kouření je jen další zastávkou na této cestě k aseptické, vykastrované budoucnosti. Teď jde o kouření. S čím dostanou poddaní zahulit příště, je ve hvězdách.