1

Konceptuální dialog pod gumovým člunem s uprchlíky

Témata: , , ,

Aj Wej-wej je tak slavný umělec, že jeho sedmdesátimetrový zavěšený gumový člun, který byl ve čtvrtek odhalen ve dvoraně Veletržního paláce, přitáhne pozornost i těch, kdo se konceptuálnímu umění raději zdvořile obloukem vyhnou. Černý objekt se stovkami nafouklých černých figurín vybízí k různým úvahám a dialogům, jako byl třeba tento, jejž autor zaslechl, když předstíral, že je jednou z těch nafouklých figurín.

A: „Ty jo, dobrý, co? Nikdy bych nevěřil, že se něco takovýho podaří v tom zaprděným Česku dát dohromady. Ta kombinace úžasnýho místa a černé hmoty, která ho naplňuje. A jak je to vizuálně působivý... Aj Wej-wej! Největší věc, co kdy udělal… A v Praze! Tohle by Knížák nikdy nezvlád’. Ti jeho obří trpaslíci sice taky nebyli špatní, ale ideově to bylo někde úplně jinde. Vlastně to vůbec ideu nemělo. Tohle je něco jinýho, to je síla, to je hukot. Úplně cítíš, jak to člověka drtí, jak nad ním visí tíha světa, tíha vesmíru.“

B: „No, snad to mají dobře přivázaný. Já jsem si třeba pod tu velrybu v Národním muzeu nikdy nestoupal. I když, být rozplácnutej konceptuálním dílem nejslavnějšího Číňana současnosti je lepší, než když na tebe spadne obratel sto padesát let starýho kytovce, to bez pochyb.“

A: „Ne, to je guma, to by se ti nic nestalo. Nebo možná trochu. Ale bejt připlácnutej konceptuálním dílem by bylo součástí konceptu. Vstoupili bysme ještě víc do narativu: stali bysme se obětí symbolických obětí… Zřítilo by se na nás tři sta gumových panďuláků! To by byla senzace. Ale i bez toho se Praha konečně stala epicentrem světovýho umění. Mně to přijde senzační.“

B: „Mně vlastně taky. Ale slyšel jsi, jak ho to napadlo? Že si Aj Wej-wej půjčil někde na řeckým ostrově ten člun od uprchlíků, se kterými se tam fotil, a pak do něj vlez’ a nechal se asistentama dostrkat kousek na moře. A pak se tam houpal na vlnách, asi jako Zeman na tom svým rybníku, on je přitom taky dost cvalík, a při tom ho napadala lítost nad lidstvem, nad tím, kam to dopracovalo a hlavně kam to přivedl Západ, že se tam chce každej stěhovat, což je teda jako příznak té jeho hluboké krize, protože kdyby byl v pořádku, tak by tam asi nikdo nechtěl.“

A: „A co tím chceš říct? Že Západ nemá zodpovědnost, že my, když jsme jeho součástí, což ten v Národní galerii zavěšený člun potvrzuje, nemáme zodpovědnost? Že není správný, že nás Aj Wej-wej tady tím monumentálním dílem volá k odpovědnosti? Víš, co řekl, a já s ním úplně souhlasím: ,Není žádná uprchlická krize, je jen krize lidstva. Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty.‘“

B: „No a to já právě nevím, jestli se dá o těch věcech mluvit takhle vágně. Jakmile se začne mluvit tímhle způsobem, začne mi trochu hučet v uchu. Dokonce i umělec by se měl snažit mluvit trochu věcně. Když už ho to zajímá a chce se k tomu vyjadřovat. A já věřím, že ho to zajímá snad ne jen kvůli sobě, tak by tam mělo být aspoň trochu obsaženo, třeba proč ti lidé utíkají, jak se jim dá pomoci nebo kolik lidí může Evropa se vší tou svou úpadkovou, ale pořád docela sofistikovanou kulturou, jíž je Aj Wej-wej součástí, přijmout, aniž ji to poškodí, nenapravitelně změní, třeba i zničí. Jestli není přece jen lepší snažit se jim pomoci v jejich domovech a tak dál.“

A: „Ne, s tím nesouhlasím, to není umělcova starost. On má apelovat, on má křičet, on má burcovat. On nemusí přinášet řešení, to není jeho starost. On má nafouknout největší raftovej člun na světě a narvat nám ho do toho našeho přežranýho, lhostejnýho, arogantního čumáku.“

B: „Když myslíš, že tohle někoho přesvědčí… Já se obávám, že to je spíš dílo pro přesvědčené, pro publikum, jako seš, s dovolením, ty, kteří se orientují podle ratingu umělce na burze a pak podle toho, že je to jako ideově správný. Že si jako rozumíme: hluboká krize, selháváme, ztrácíme hodnoty, refugees welcome! Konceptuální nafukovací člun, ó, jak otřásající! Jak impresivně-expresivní! Přitom zkus sem přivést někoho, kdo o Aj Wej-wejovi nikdy neslyšel, a zeptej se ho, co vidí. Já si myslím, že řekne, že vidí nějakou šílenou věc zavěšenou na stropu a že mu to připomíná sci-fi o latexovým vesmírným komandu. Upřímně řečeno, i na mě to působí spíš děsivě, a být uprchlíkem, jsem trochu dotčenej. Copak jsem taková černá nafouklá obluda, nějaký černý ufoun? To se pak těm Evropanům netřeba divit, že je to děsí.“

A: „Ale to je právě ten paradox, na kterej chce Aj Wej-wej jako správnej umělec upozornit. Znáš tu jeho slavnou performanci, jak tam rozbíjí ty květináče z dynastie Chan, dva tisíce let starý květináče – a on je vzal a pustil na zem. Ještě se u toho nechal vyfotografovat, což teda musel, když to byla performance, že... Jiný starožitný vázy zase namočil do technický barvy, na další napsal Coca-Cola. A víš, proč to dělá?“

B: „Shodou okolností vím. Chtěl tím protestovat proti drancování čínskýho kulturního dědictví. Tak prostě vzal vázu a flák jí o zem.  Byl to protest negací, něco sice zničíš, ale proto, abys jinou věc moh’ zachránit. To bych snad chápal. V té době byl opravdu ještě disident a jistě toho dost riskoval. On je ostatně velkej sběratel starýho čínskýho umění a věřím a doufám, že s ním nenakládá podobně jako s těma vázama – pořád doufám, že to byly fejky.“

A: „Já myslím, že on chce ukázat, že vše je jen v našich hlavách. Že ten člun je jako nějaký mrak nevědomí, jako nějaká temná fiktivní hrozba, která se nad námi vznáší, ale způsobili jsme si ji sami. Že je to tedy v naší psychice, a že je to přitom jen takový fantom, který jsme si vyrobili sami, a přitom se bojíme něčeho, co je vlastně úplně přirozené. Prostě migrace byla, je a bude – a nic s tím nenaděláme.“   

B: „To je druh fatalismu, který, myslím, dřív v evropské kultuře nebyl. Možná se tím stává konečně globální. A možná to je právě ta krize. Ta, jak říkáš, fiktivní hrozba vypadá třeba tak, že loni připlulo do Itálie na něčem takovým, jako je tenhle člun, 180 tisíc lidí, většinou ze subsaharské Afriky. Rok předtím 150 tisíc a v roce 2015 170 tisíc. Letos to jistě bude pokračovat. Bůh ví, jak dopadne s dohodou s Tureckem… Každej politik se toho hrozí, i když předstírá, že přece musíme pomáhat. I Merkelová se toho hrozí. Ale OK, je možný, že to tak má být, že se proti tomu nedá nic dělat, že se s tím musíme smířit, ale rozhodně nelze říct, že by šlo o nějakou ,fiktivní hrozbu‘. Jde o miliony reálných lidí, kteří mají touhu nasednout na ten člun a přistát s ním někde na evropským pobřeží. Jsou většinou tmaví, ano, jsou to Afričané, tedy černoši, ale nevypadají jako tihle panďuláci. A hlavně, hlavně jsou živí. Každej má svou tvář, svou představu o životě v Evropě. Může jim ji Evropa splnit? A má jim je opravdu plnit? Myslíš, že to je správný? Co ty další stovky milionů lidí, kteří by třeba taky chtěli žít v Evropě? Má na to Aj Wej-wej nějakou odpověď? On žije v Berlíně. Myslíš, že by si přál, aby třeba půl miliardy Číňanů přišlo do Evropy? Myslíš, že chce žít v čínským Berlíně? A Číňani jsou taky chudí, taky touží žít lépe. Proč sem nejdou? Pojďte sem všichni, jsme v krizi, ale postaráme se.

A: „Hele, tati, už to stačilo. Já myslím, žes toho Aj Wej-weje vůbec nepochopil. Tohle je už úplně mimo konceptuální umění. Radši se podívej, jestli jsi neztratil lístek od šatny. Víš, jak to bylo minule trapný, když jsi musel volat řediteli Fajtovi. Máš ho? Tak to jsem si oddech’.“

 

A dvojice odcházela a já přestal předstírat, že jsem gumový uprchlík. Na zemi ležel lístek od šatny.

Pozdní spravedlnost pro „řezníky“ Proces s Mladičem vyvolal též vzpomínky na zadostiučinění obětí odsouzených nacistů
Ministři, kteří už jednou zklamali Jednobarevná vláda Andreje Babiše slibuje ráj, může však leccos zničit

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.