Ministr zemědělství na cestě do pekel
„Pouhý ukazatel zisku nezohledňuje zaměstnanost v automobilovém sektoru. Na druhé misce vah jsou peníze, o které stát přijde vinou skomírajícího automobilového sektoru na daních, na nákladech na nezaměstnané, na sociálních výdajích, sekundárně i na potírání kriminality.“ Představte si, že by tato slova pronesl ministr průmyslu na zdůvodnění svého pokynu automobilkám, aby zvýšily zaměstnanost. Naštěstí nemůže, automobilky nejsou státní. Ministr zemědělství může, protože Lesy státní jsou. A tak to dělá. Plány vlády na snížení nezaměstnanosti prostředním zneefektivnění podnikání státních firem, o kterých jsem zde před pár dny psal, jsou zjevně myšleny zcela vážně.
V Lesích se mají uskutečnit formou preference pro menší firmy a firmy, které zaměstnávají znevýhodněné skupiny – absolventy a starší zaměstnance. A připouští, že se tím může snížit zisk firmy a tedy i přísun peněz do státního rozpočtu – téhož státního rozpočtu, z něhož on sám požaduje co nejvíc. Však on je tam jistě dodá někdo jiný.
Komu přijde to, co ministr říká, logické, nechť se zkusí zamyslet nad tím, jak je možné, že kdysi pracovalo v průmyslu mnohem více lidí než dnes, a přitom dnes průmysl vyrábí víc. A jak jsme se vůbec mohli vypořádat se vším tím skomíráním, sociálními výdaji a kriminalitou. A zda bychom se třeba neměli uměle do těch dob vrátit. Ve skutečnosti vyšší efektivnost znamená více prostředků, které mohou být investovány do něčeho jiného a tudíž dát práci jiným lidem. Tak se odehrává veškerý ekonomický pokrok. Míra ekonomického ignorantství, jaké u nás projde, je fascinující.
Státní podniky nemáme na zajištění zaměstnanosti. Máme je k zajištění služeb a výrob, u nichž hrozí nebezpečí, že by jinak na trhu zajištěny nebyly (mezi něž zřejmě patří třeba pivo). Státním Lesům lze samozřejmě zadávat politické cíle – můžeme se dohadovat o tom jak intenzívně a jak citlivě se má těžit, jak nákladně se mají vysazovat nové lesy. Ale mezi politické cíle by nemělo patřit zaměstnávání určitého počtu lidí. Existují samozřejmě organizace, které naplňují určitou sociální misi, nefungují na ryze tržních principech, a přesto přežívají. Třeba kibucy, kláštery, některé neziskové organizace. Při všem, co o nich víme, je třeba se obávat, že naše státní podniky to nebudou. Tady mnohem spíš hrozí návrat k tomu, co se reformou Lesů za ministra Fuksy podařilo pracně a navzdory intenzivnímu lobbování eliminovat – neprůhledným vztahům s lesnickými firmami, na nichž bohatly tyto firmy a chudl stát. Jurečkovou inovací zdá se bude otevření dalšího prostoru pro manipulace díky tomu, že firmy budou vykazovat, kolik žádoucích skupin zaměstnanců mají.
Čím víc je naše politická scéna v zajetí velkých vypravování o korupci a o tom, jak dlouho se tu všechno dělalo špatně, tím víc se skutečné hospodaření státu ocitá fakticky bez kontroly, bez oponentury a v zajetí naprosté iracionality.
