O nás bez nás. Mnichov 2017

Před našima očima a za našimi zády se nám radikálně posouvá rámec pro zahraniční politiku. Německá kancléřka Angela Merkelová o víkendu na předvolebním shromáždění v Mnichově de facto oznámila rozluku s anglosaským světem. Po jejích zkušenostech posledních dní prý Evropa bude „muset vzít osud do vlastních rukou“. Evropou kancléřka myslí svůj vztah s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, zbytek EU včetně nás se zřejmě má zařadit za tuto dvojici.

Merkelovou rozčílila předcházející schůzka států G7, na níž si americký prezident Donald Trump dovolil dvě věci: nesouhlasit s rezolucí, která si z fenoménu přistěhovalectví vybírala jen pozitivní věci. A co bylo pro Merkelovou vážnější, Trump také naznačil nesouhlas s Pařížskou dohodou, v níž se na podzim 2015 účastnické strany zavázaly stlačit o svůj individuální závazek emise skleníkových plynů. Evropská unie přijala jménem svých členů ambiciózní závazek snížit emise o 40 procent do roku 2030 oproti hodnotám z roku 1990, malovala si, že odvážně prošlape stopu a svět s USA na prvním místě ji bude vděčně následovat. Ochota vyšlapovat v této stopě tedy podle Merkelové definuje přináležitost k Evropě, která patrně zdědila to dobré ze Západu, tak jak jsme ho znali do loňska.

Pokud Spojené státy od Paříže odstoupí (Trump avizoval „velké rozhodnutí“ už na tento týden), celá stavba, v níž tolik mozků vyčerpalo své mládí, ztrácí smysl. Protože zatímco účastnické státy budou dobrovolně zdražovat energie a tím zhoršovat účetní bilanci pro své průmyslové podniky, americký průmysl získá konkurenční výhodu.

Vyjednavač Evropského parlamentu pro mezinárodní klimatické dohody Claude Turmes asi nepatří k nejtěžším vahám světové politiky, ale o to volněji může dát nahlédnout do svých úvah: „Úspěšná a ambiciózní reforma energetiky je jeden z mála dobrých příběhů, které Evropě ještě zbývají. Pokud dovolíme podkopat ji partikulárními zájmy východní Evropy, naše mezinárodní důvěryhodnost – a poslední zbývající důvěra našich evropských občanů – bude zničena.“

Moment, co Turmes myslí těmi partikulárními zájmy východní Evropy? „Nemůžeme dovolit nazpátek se ohlížejícím (rozuměj zpátečnickým – pozn. aut.) východním členům EU, aby zničili důvěryhodnost EU, co se Pařížské dohody týče.“ Tady jde o to, že na rozdíl od Trumpa, který má možnost Paříž napřímo odmítnout, se vlády visegrádské čtyřky zákulisně snaží závazek EU rozředit. Podrobně o tom informoval server Climate Home v úterní zprávě svého korespondenta z Bruselu.

EU svůj závazek z Paříže musí nějak rozpočítat mezi své členy a najít mezi nimi shodu, jakými metodami k cíli dojde. Zatímco až dosud Brusel předpokládal, že polovinu redukcí emisí dosáhne úsporami energie, Češi navrhují, aby se ze závazku 1,5 procenta úspor energie ročně přešlo na pětinu této hodnoty. Český návrh podle Climate Home potichu akceptovalo i maltské předsednictví EU.

Současně se Poláci pokoušejí zorganizovat blokační menšinu třetiny národních parlamentů EU, které by jim pomohly zablokovat tzv. zimní balíček EU, v němž Unie opět ve jménu o 40 procent nižších emisí navrhuje drastické emisní stropy pro nové elektrárny. Polsko je z 90 procent závislé na spalování uhlí, plán považuje za útok na svou energetickou bezpečnost.

Ještě jednou zpráva Climate Home, nejmenovaný, prý dobře informovaný zdroj: „Je jasné, že východoevropské státy myslí jen na levnou energii a nic jiného je nezajímá. Polsko, Maďarsko, Česká republika, všichni (ti Východoevropané).“

Aby byl obrázek úplný, je třeba vědět, že v podobném duchu se snaží evropské klimatické a ekologistické směrnice zhruba od nástupu kabinetu Theresy Mayové ředit i Británie, dokonce pro případ, že by pravidla vstoupila v platnost až po brexitu, a tedy pro Británii už neplatila.

Ale Británie odejde z Unie nejpozději v roce 2019. Trump Ameriku vyvede z klimatických závazků mnohem dřív. Po odplutí anglosaské kry se proto lídrem všech těch v EU, kdo jsou rezervovanější k politice snižování emisí CO2, stává, ano, Visegrád.

Uvědomuje si česká diplomacie, že Brusel v Polsku a Maďarsku správně rozpoznává škůdce svých utopických projektů a tažení proti oběma zemím za jejich zčásti skutečné a zčásti údajné omezování ústavních institucí a médií je záminka? (Koneckonců ve čtvrtek a v pátek na summitu EU–Čína bude Brusel náhradu za klimaskeptika Trumpa hledat u řezníků z Náměstí nebeského klidu.) A vadí někomu z tvůrců české zahraniční politiky lehkost, s níž německá kancléřka promlouvá jménem neanglosaské části Západu, tedy i naším?