Jak si odcizit spořádané Němce
Angela Merkelová má v německé politice podobné postavení jako po léta Karel Gott v české popmusic. I letošek končí s průzkumem, podle něhož ji mají v oblibě tři čtvrtiny Němců. Její popularita prochází napříč stranickými hranicemi, líbí se i mnoha voličům sociální demokracie a dokonce Zelených. Což ale neznamená, že navzdory osobní oblibě kancléřky se na obloze neformují mraky, které by dlouho po nástupu Merkelové do penze mohly pršet na její křesťanskou demokracii.
Dejme slovo významnému konzervativnímu politikovi z Bavorska Hansi-Peteru Friedrichovi. Ten před pár dny v novinovém rozhovoru na dotaz, co soudí o vzestupu protiislamistického hnutí Pegida v Drážďanech, odpověděl: „Kdybyste se mě zeptali před pár roky, řekl bych: ty vymažeme z mapy prostě tak, že jim převezmeme témata. Paní Merkelová se ale rozhodl převzít témata sociálním demokratům a zeleným… (což je) z dlouhodobého hlediska katastrofální chyba, která může vést až k rozštěpu občanského tábora.“ Teprve tato chybná strategie, tvrdí Friedrich, umožnila vzestup pravicově-konzervativní Alternativy pro Německo (AfD).
Friedrich je dnes ve spolkové politice padlý anděl, před pár měsíci musel odstoupit z kabinetu Merkelové pro nepřímou účast v jedné aférce, do loňských voleb byl ovšem spolkovým ministrem vnitra – a jako takový zrovna k tématu azylantů, přístěhovalectví a muslimské subkultury má co říct. Není pochyb o tom, že jeho slova, na poměry politicky nesmírně konformního Berlína skutečně ostrá, vyjadřují názor mnoha členů a voličů CDU/CSU.
Letos AfD zabodovala v evopských volbách a ve třech zemských volbách. V Sasku, kde byl úspěch AfD nejsledovanější, dostala zemská CDU z centrály v Berlíně okamžitě zákaz byť jen přemýšlet o koaličních sondážích s Alternativou, jako kdyby to byli extremisti. Dnes, přinejmenším optikou novinářů v hlavním městě, asi i jsou. Jenže tato AfD formuluje zhruba řečeno pozice, které CDU ještě před dvaceti a co teprve před třiceti lety zcela přirozeně zastávala sama. A to byla CDU Helmuta Kohla, šampiona evropského sjednocování a jednoho z faktických strůjců vítězství Západu ve studené válce. Vzhledem k tomuto masivnímu posunu ve společenských otázkách je skutečně možné, že se německý konzervativní tábor před našima očima štěpí, že to může být nadlouho, a že i proto přerod Německa v nazelenalého progresivistického hrocha Evropy nebude zevnitř nikdo účinně zpochybňovat. Potěš pánbůh za takové vyhlídky.
S tím souvisí i postřeh, který učinilo už mnoho pozorovatelů dráždanských demonstrací: ačkoliv ti demonstranti nevypadají nikterak radikálně a agresivně, novináři u nich často narážejí na nechuť s nimi komunikovat. Vzniká tu jakási „pravicová“ varianta onlinových aktivistů, lidí, kteří se organizují na sociálních sítích a kteří si informace o světě obstarávají ze sociálních sítí nebo alternativních serverů, neboť nad klasickými médii zlomili hůl. Může to být kumulovaná reakce mnoha lidí na to, že popis světa, který nacházeli ve veřejnoprávním vysílání i na stránkách velkých tradičních novin, úplně přestal odpovídat jejich osobním zkušenostem. Podle nedávného průzkumu pro televizi NDR v Německu razantně ubývá důvěry v média. Zatímco ještě před dvěma lety jim věřilo 40 procent Němců, dnes už jen 29 – což je v zemi s tradičně důvěřivým přístupem ke strukturám a establishmentu varovné číslo.
Když se z novinářů ve velkých médií stane uniformní klaka vychovatelů a z velkých politických stran houf strašpytlů, kteří se těmito vychovateli nechají šikanovat, může se řada normálních voličů ocitat v apriorní opozici, nešťastné pro ně osobně a vposledku i pro společnost. V Drážďanech si například jeden německý novinář z potřeby, aby se s ním demonstranti bavili, musel nasadit ušanku a na kamery svého televizního týmu nechal nalepit samolepky Russia Today.
