Užiteční idioti na Glastonbury

Na nejslavnějším hudebním festivale současnosti, britském Glastonbury, vystoupil v sobotu před show rapového dua Run The Jewels šéf labouristů Jeremy Corbyn. K viditelně přátelsky naladěnému davu pronesl řeč o nutnosti stavět mosty, nikoliv zdi, o plnění snů, o selhání elity, o změně, zlepšení životů všech, ne jen několika vyvolených, a nakonec se rozparádil při závěrečné citaci Shelleyho básně, ve které klasik burcuje ke svrhnutí okovů. To už festivalové publikum mohutně aplaudovalo a nad areálem se rozezněl, nikoliv naposled toho dne, chorál Oh Jeremy, zpívaný na nápěv hitu Seven Nation Army amerických The White Stripes.

Ostrovní hudební scéna Corbyna miluje a stejně tak i masy mladých voličů, kteří byli patrně nejvýraznějším faktorem úspěchu Labour party v nedávných volbách. Upjatou Theresu Mayovou by na glastonburském pódiu nejspíš čekalo maximálně pár dobře mířených pivních kelímků, za předpokladu, že by ji vůbec někdo pozval. Organizátoři i nemalá část převážně mladých návštěvníků nejprestižnější akce světa v oblasti populární hudby se zkrátka jasně postavili za téměř sedmdesátiletého socialistu.

Není to koneckonců tak překvapivé. Slavní západní muzikanti i jejich fans jsou většinou politicky doleva už desítky let. Jenže Corbyn není žádný moderní levicový politik blairovského ražení, ale levičák ze staré školy, jací už se ve vrcholných postech v západní Evropě moc nevidí. Jde na to od lesa: znárodňovat, zvýšit daně na nejvyšší úroveň za posledních padesát let, inspirovat se v Marxově Kapitálu. V proběhlých volbách se poprvé od roku 1920 britská Komunistická strana rozhodla nepostavit vlastní kandidáty, a podpořit tak šance labouristů. Corbyna tedy vnímají jako svého člověka.

Při pohledu na jeho minulá vyjádření s tím nelze než souhlasit. Takto se například Jeremy Corbyn loučil v roce 2013 s tehdy zesnulým plukovníkem Chávezem: El Comandante byl podle něj „obrovským přínosem pro Venezuelu i celý svět“. Skutečně, v zemi s největšími ropnými zásobami na světě – přesto však drcené hyperinflací a nedostatkem základních potřeb včetně potravin a léků – na obrovský přínos socialistického vůdce jistě nezapomenou ještě léta. Rozjásané festivalové publikum i někteří vystupující sehráli roli naivní stafáže při vystoupení narudlého politika, který za pěknou fasádou řečí o změně a lepší společnosti skrývá klasickou socialistickou touhu po direktivním řízení a odčerpání peněz z kapes občanů do tlamy státního aparátu. Ten totiž lépe ví, jak s nimi naložit.

Nebude to poprvé, kdy revoluční lyrismus, živený přitažlivým étosem rockové vzpoury, měl dost nehezké vedlejší efekty. Hippies na amerických univerzitách šedesátých let mluvili o porozumění a sociálním smíru, ale pro veterány vracející se z Vietnamu, často kluky z chudých dělnických poměrů a zapadlých městeček kdesi v srdci Ameriky, měli privilegovaní studenti věhlasných škol místo lásky a míru jen plivance a urážky.

V osmdesátých letech zase účastníky mírových pochodů v západní Evropě brojící proti rozmisťování raket Pershing ani nenapadlo, že nebýt těch zlých amerických hlavic, vydaly by se miliony vojáků Varšavské smlouvy na velice nemírový pochod západním směrem a zastavily se až u břehů Atlantiku.

Tisíce lidí, kteří v sobotu na Glastonbury skandovali Corbynovo jméno, těžko někdo přesvědčí, že jejich favoritem zamýšlené politické kroky povedou spíš než do utopické krajiny sociálního smíru do ekonomického pekla na venezuelský způsob. Vždyť bylo krásně, ten bělovlasý pán odvážně mluvil proti hamižným boháčům a elitářské vrchnosti a nakonec si všichni poslechli oblíbené kapely. Corbyn aktuálně ohlásil záměr vyvolat ve Velké Británii předčasné volby. Pokud k tomu dojde, nemalá část mladších voličů ho zřejmě opět podpoří. Lenin takovým lidem říkal užiteční idioti.