Paříž, Berlín, půlměsíc. Evropa bude jiná

Americký politolog s evropskými kořeny Walter Laqueur (narodil se v roce 1921 v Breslau ve Slezsku) v knize Poslední dny Evropy. Humanistická Evropa, nebo islamistická Eurabie? příliš optimismem nehýří. V podstatě připouští, že ta druhá možnost z podtitulu (islamizace velké části západní Evropy – zvláště velkých měst) není v horizontu desítek let vůbec vyloučená.

Jednostranná tolerance nefunguje, radikalismus muslimské mládeže sílí, integrace obrovských skupin muslimského obyvatelstva se nedaří. Evropa bude jiná, než si generace jejich obyvatel představovaly a naši potomci se možná budou s údivem ptát, proč to jejich předci nechali dojít až tak daleko.

Demografie je ale neúprosná a zřejmě není síly, jak ji zvrátit. Možná, píše Laqueur, že fundamentalismus, který se nyní v islámských komunitách tak prosazuje, povolí a časem opadne: takové věci se v náboženstvích stávají. Ale i tak bychom neměli pochybovat o tom, že i když se prosadí umírněný islám, změní to Evropu v dohledné době k nepoznání.

Ta kniha vyšla anglicky v roce 2006, česky v roce 2009 v Nakladatelství Lidové noviny – přeložila ji Petruška Šustrová a opravdu nejde o nějaký xenofobní pamflet. Ostatně Laquerovi, profesorovi na významných amerických univerzitách, vyšla nedávno výborná kniha o Rusku Putin a putinismus (česky vydal Prostor).

Jeho kniha o islámu v Evropě je tedy deset let stará, ještě nic neví o nové vlně teroristických útoků, o Charlie Hebdo, o Bataclanu a tak dále. Neví samozřejmě nic o Islámském státě ani o loňské migrační vlně. Ale jako by některé pasáže napsal právě dnes. Například: Francie nejspíš směřuje v nepříliš vzdálené budoucnosti k balkanizaci; islamisté budou chtít získat moc v oblastech, ve kterých jsou muslimové již ve většině, ale zároveň musí naoko spolupracovat se státem, protože, kdo by platil většinou nezaměstnaným dávky a údržbu; v současnosti v muslimských společenstvích žádné silné politické organizace nejsou, a proto se jeví pravděpodobnější spíš „přímé“ akce; a nebo: francouzští politici vyjádřili již při mnoha příležitostech svou vůli situaci řešit, ale všichni vědí, že „žádná zřejmá řešení prostě neexistují“…

Vzhledem k posledním dnům je zajímavá kapitola o muslimské budoucnosti v Německu. Laqueur píše, že v některých ohledech je situace muslimských menšin nadějnější, v jiných ještě víc skličující než ve Francii nebo v Británii. Jak známo, v Německu tvořili (a dosud pořád tvoří) většinu muslimů Turci. Berlínské čtvrti, které mají největší tureckou komunitu (někde už nelze mluvit o menšině) jsou na tom lépe, než arabské, resp. pákistánské čtvrti v Paříži nebo Londýně: ke slumům mají daleko a rozhodně se nedá mluvit o „no go zonách“.

V něčem je však situace horší: Kulturní odcizení, píše Laqueur, je pravděpodobně větší než v Británii a ve Francii – protože chybí společný jazyk. Procento mladých Turků, kteří úspěšně absolvovali střední školu nebo se vyučili pořád klesá: v polovině 80. let to bylo 86 procent, v roce 2005 je to 40 procent. Děti a mládež neumí pořádně německy, jsou dvakrát více nezaměstnaní než jejich němečtí vrstevníci a jejich sociálním prostředím jsou pouliční gangy: míra kriminality je dvakrát až třikrát větší.

Je však také pravda, že v době, kdy Laqueur svou knihu psal, studovalo 24 tisíc německých Turků na německých univerzitách, což bylo osm procent příslušné věkové kategorie: je to sice podstatně méně než u německé mládeže, ale vrhá to přece jen nějaké paprsky naděje.

Znepokojující je však především sociálně-kulturní zázemí mladých německých Turků. Většina tureckých přistěhovalců, dokonce i těch z druhé generace, totiž v podstatě nechce, aby jejich děti žily jako Němci. Volí dobrovolně přijaté ghetto, které je má ochránit před pokušením. Po více než čtyřiceti letech je tak situace tureckých společenstvích v Německu v něčem dokonce horší než situace ve velkých tureckých městech. Především pokud jde o postavení žen, které často vůbec nejsou konfrontovány s německou realitou, vůbec neumí jazyk, jsou drženy doma, znají nanejvýš několik ulic kolem svého bydliště, odkázány na úzké ghetto a na turecké a turecko(německé) televizní kanály.

Vliv těch nejreakčnějších politických a náboženských skupin je mezi tureckými komunitami proto paradoxně silnější než samotném Turecku a dopad progresivních sil naopak slabší (psáno ze situace před deseti lety). Neštěstím Německa, píše Laqueur, nebylo to, že přijalo miliony přistěhovalců, ale že přicházeli z nejzaostalejších a nejméně vzdělaných vrstev turecké společnosti. Více či méně úspěšné absorpci těchto přistěhovalců pak brání sociální faktor – a na druhé straně vliv fundamentalistického náboženství, které si chce uchovat svůj vliv , čehož může dosáhnout jen tak, že se uzavře cizím vlivům. Výsledkem je potom jakési zapouzdření, které může být ještě tužší než v zemi, odkud přišli: v Turecku vyvažuje klerikální fašismus sekularizovaná armáda, ale v Německu žádná taková protiváha není…

Walter Laqueur se přesto snaží neuzavřít svůj výhled za evropský horizont úplně beznadějně. A jakousi naději nabízí… v Turecku.

Turecko by totiž mohlo být, jak se domnívá či spíš doufá, evropským mostem k muslimskému světu a mohlo by tak přispět k umírněným vztahům mezi sekularizovanou Evropou a muslimskými komunitami. Podmínkou pro to ovšem je Turecko moderní, úspěšné a do Evropy (ne nutně do EU) zapojené. A to snad, píše autor, není úplně ztraceno. Už desítky let se posouvá k zesvětštění a modernizaci, nedávno (psáno před deseti lety) tam zrušili trest smrti a v Istanbulu bylo otevřeno muzeum moderního západního výtvarného umění… Je sice pravda, že v posledních dvaceti letech tam zesílil islamismus, nebo přesněji řečeno směs islamismu a panturkismu, a s tím i protizápadní sklony. Ale přece jen jsou sekulární síly v Turecku pořád ještě hodně silné a zárukou proevropské cesty nastolené kdysi Kamalem Atatürkem je tradičně armáda. Nelze nic předvídat, ale jistá naděje, že Turecko se od Evropy (a jejich hodnot) nevzdálí tu je, čímž by mohlo být příkladem jiným muslimským zemím, které by s Evropou dokázaly najít konsensus, což by pak zase vedlo k nějaké snesitelné formě soužití s muslimy, které již v Evropě máme a mít budeme. Turecko je proto důležité…

Poslední vývoj naznačuje, že tahle naděje pohasíná… Snad nepohasne úplně naděje na humanistickou Evropu. Pro naše potomky.