Řecké delirium

Řecká vládní koalice dosáhla od svého nástupu fantastického úspěchu v držení moci. V praktickém vládnutí nedokázala nic než zemi naprosto rozvrátit a dovést ji k zavřeným bankám a bankrotu. Ale co je to proti velkému vítězství v referendu? Schopnost řecké Syrizy vytvářet paralelní realitu slov a signálů, je úchvatná (počínaje tím, že se jí daří prezentovat jako levicová vláda a svého ultranacionalistického partnera ANEL úplně vymazat z mezinárodního vědomí).

„Kapitálové kontroly v monetární unii jsou protimluv. Řecká vláda je proti samotné této myšlence,“ napsal ministr financí Varufakis na Twitteru 28. června. Vzápětí je řecká vláda zavedla. V polovině května Varufakis prohlásil: „Po pravdě řečeno, pokud se uskuteční referendum, bude o euru.“ Což po vyhlášení referenda popřel. Na otázku televize CNBC, kdy může být uzavřena nová dohoda, odpověděl: V pondělí. Záhy poté – ovšem už po zavření volebních místností – vysvětlil, že „může“ neznamená, že „bude“, a obvinil „náš toxický tisk“ ze zkreslování (přestože šlo o rozhovor pro zahraniční televizi v angličtině). Jenže už v sobotu řekl v rozhovoru pro španělský deník El Mundo: „Ať už referendum dopadne jakkoli, v pondělí budeme mít deal. Tím jsem si naprosto jistý“ („absolutamente seguro“) – žádné „můžeme“. V pátek řekl agentuře AFP, že Řecko si nemůže vytisknout peníze, protože „v roce 2000 jsme museli zničit tiskařské lisy.“ Jenže řecká centrální banka má svou tiskárnu cenin IETA, která tiskne eura. Jeho slib, že banky otevřou v úterý, technicky vzato ještě není porušen.

Nejfantastičtější akt deliria bylo referendum samotné. Hlasovalo se o návrhu, který v tu chvíli – po odchodu Řeků z jednání – nebyl platným návrhem. Nicméně se příliš nelišil od protinávrhu, který Řekové předložili krátce předtím. Návrh se prakticky celý týkal záležitostí, jako jsou primární rozpočtové přebytky, daňové sazby a výdaje na důchody. Tedy, řeklo by se fiskální otázky. Přesně to článek 44 řecké ústavy jako předmět referenda výslovně nepřipouští. Ale kampak s nějakou ústavou, když má promluvit lid!

Rétorika Syrizy se po celou dobu vládnutí nesla ve znamení důstojnosti, spravedlnosti, naděje. A to nejen pro Řeky, ale, což je zcela bizarní, pro celou Evropu. I v projevu na náměstí Syntagma v neděli večer Tsipras prohlásil, že nabízí osmnácti zemím eurozóny pomocnou ruku. Od normálního politika by to vyznělo jako projev patologického narcismu a naprosté odtrženosti od dění ve zbytku Evropy. Ne tak v alternativní realitě Syrizy.

Ne že by Eurozóna nežila ve své alternativní realitě. Její iluze spočívala v tom, že si namluvila, že jí projde bez následků několik věcí. Zaprvé to, že první bailout v roce 2010 byl operací na záchranu evropských, zejména německých a francouzských bank, nikoli Řecka. Zadruhé předstírání, že reformní program, který se svým prováděním blíží diktatuře, povede k reformám, a nikoli ke vzpouře. Žádné pořádné reformy se nekonaly, řecké vlády se vyrovnávaly s tlakem místodržitelů z MMF a EU tupými škrty. EU si Syrizu vypěstovala. V neposlední řadě je tu německá moralistní vize ekonomiky. Německá fobie z inflace a posedlost „odčiňováním ekonomické viny“ (Schuld znamená vinu i dluh) vytěsňuje z paměti podstatná fakta: Hitlera definitivně nepřivedla k moci výmarská hyperinflace, ale teprve následující deflace. Vytěsněna je role versailleských dluhů. A vytěsněno je i oddlužení, které bylo součástí Londýnské dohody o německých vnějších dluzích z roku 1953 a bylo rovněž veledůležitou součástí Marshallova plánu. To, že účastnické země musely odložit své vzájemné nároky, bylo pro znovunastartování západoevropských ekonomik důležitější než finanční pomoc, která u Ameriky přišla.

Oba tábory pak sdílejí blud eura. Řecko se k němu upnulo jako k potvrzení své civilizační vyspělosti, k osvědčení, že jsou moderním evropským národem. Ani dnes se ho většina nechce vzdát, přestože vidí, co udělalo s konkurenceschopností jejich země. A evropské elity, zamilované do svého projektu, jim to nerozmlouvaly. A teď couvnout nemůžou, nainvestovaly do zhoubného projektu příliš mnoho politického kapitálu.

Obě strany za své delirium zaplatí. Hůř samozřejmě Řecko. Až banky zůstanou zavřené, až začne docházet benzín a léky, až nepřijedou turisté, až začnou docházet potraviny – ano, i základní potraviny; Řecko dováží 50 procent surovin pro potravinářský průmysl, 92 procent pesticidů a 98 procent hnojiv… tak Řekům, kteří dnes jásají na náměstí Syntagma, zřejmě nezbude než se nakrmit důstojností. Že se ty věci nedají spojovat? Nezapomínejme, že o čem celý ten celonárodní výron důstojnosti jménem referendum byl – o penězích.

Cenu zaplatí i eurozóna. Ta finanční nebude nejdůležitější (i když kupodivu relativně vyšší pro chudší země, například naše slovenské sousedy) a Evropa by ji zvládla. Horší bude politický efekt. Odejde-li Řecko z eurozóny, ukáže se, že euro není nevratné. Že je to jen zóna fixních směnných kurzů, byť se stejnými bankovkami, a ty v historii vznikají a rozpadají se. Při příštím otřesu to finanční trhy otestují – oťukají Španělsko, Portugalsko, Itálii, možná i Francii. Vládci eurozóny teď budou zainteresováni na tom, aby Řecko, zavede-li drachmu, hospodářsky neuspělo a nedávalo příklad jiným. To bude teprve sbližování mezi národy.

Už teď se rýsuje jedna ztráta, kterou Evropa zaplatí: přijde o své tradiční nepsané právo předsedat Mezinárodnímu měnovému fondu. Fond poskytl Řecku největší půjčku ve své historii. Byla postavena na katastrofálně chybných předpokladech o dopadu rozpočtových škrtů na růst. To později uznal ve svých interních analýzách i Fond sám. Kdyby všechno zůstalo doma a šlo jen o analýzy Evropské komise, dalo by se zamluvit všechno – k mnoha mimoňským analýzám a nesmyslným výrokům typu „Euro je štít chránící nás před krizí“ by přibyla jedna další. Jenže MMF není plně pod kontrolou EU. Při projednávání řecké půjčky v květnu 2010 představitelé nejméně devíti zemí vyjádřili názor, že program pro Řecko je neudržitelný bez odpuštění dluhů, a neměl by se proto uskutečnit. „Několik předsedů (Argentina, Brazílie, Indie, Rusko a Švýcarsko) vyjádřilo rozčarování u toho, že v programu chybí restrukturalizace dluhu a účast soukromého sektoru, čímž by se předešlo podle brazilského generálního ředitele „bailoutu privátních držitelů řeckých dluhopisů, zejména evropských finančních institucí.“ Argentinský výkonný ředitel se k programu vyjádřil velmi kriticky, zejména proto, že zřejmě opakuje chyby (mj. neudržitelnou fiskální kontrakci) učiněné v době před argentinskou krizí v roce 2001. K velkému „překvapení“ evropských výkonných ředitelů se švýcarský zástupce důrazně připojil ke znepokojení nad tím, že program neřeší restrukturalizaci dluhu...“ Indický zástupce například uvedl: „Rozsah fiskální redukce bez jakékoli kompenzující monetární politiky je bezprecedentní… I pokud by se program podařilo úspěšně implementovat, mohl by spustit deflační spirálu křesajících cen, klesající zaměstnanosti a klesajících rozpočtových příjmů, které by nakonec mohly podkopat program samotný. V tomto kontextu je taky třeba se ptát, zda velký rozsah škrtů nezakládá riziko neúspěchu programu a následné přerušení splácení… Obáváme se, že by se bankrot/restrukturalizace mohly stát nevyhnutelnými.“

Šéf MMF, Francouz Dominique Strauss-Kahn ovšem program protlačil. A 1. července Řekové přestali splácet – přesně jak se představitelé mimoevropských zemí obávali. Myslíte, že to nechají být jen tak?