Ludvíku Vaculíkovi k devadesátce. Lidé si nejsou rovni

V sobotu by se dožil devadesáti let Ludvík Vaculík. On by asi tím klišé „by se dožil“ pohrdnul, ale devadesátka, to není zas tak nepředstavitelný věk, takže se dožít třeba i mohl. A já, a jeho čtenáři, litujeme, že se nedožil, protože jeho hlas tady opravdu chybí, i když to je také takové klišé.

Lze totiž říct, že jeho názorové postoje, zkušenosti a víra v jakýsi řád a hodnotovou hierachii by ho při komentování dnešního světa přiváděly do permanentního konfliktu a nejspíš by mu přinášely cejch zpátečníka, reakcionáře, ne-li něčeho horšího, z čehož on by si naoko asi nic nedělal, ale ve skutečnosti by se tím trápil a jistě by se ho to dotýkalo. Vaculík byl člověk, která se nebál jít proti srsti a občas se vyjádřil tak bezohledně, až to člověka zabolelo. Soustavně kritizoval spoustu věcí: mobily, televizi, úpadek zdvořilosti, ceremoniality, zpěvnosti a mravů, dotkl se žen, že nenosí sukně, a homosexuálů, že chtějí víc, než můžou mít, nesnášel reklamu, kterou nazval „uměním hovna“ a nepochybně by ostře narazil u pokrokové inteligence se svou představou, že národy se mají snažit zlepšovat poměry tam, kde jsou a kde je jejich tradiční místo, a nevydávat se je zhoršovat tam, kde ještě jakžtakž ujdou. Vaculík zemřel právě v okamžiku, kdy mohutná vlna masové migrace nabírala na síle, takže lze říci, že v tomto mu byla smrt milostivá.

Vaculík ale nebyl v pravém slova smyslu konzervativec. Konzervativismus se spojuje s přijetím jisté loajality k poměrům, se smířením, že věci jsou správné, když je chce a přijímá většina lidí. Tohle mu bylo vždy spíše lhostejné. Vaculíkovo „staromilství“ bylo naopak v něčem revoluční a progresivní – a antidemokratické. Bylo to jeho soukromé zbojnictví a vzpoura paličáka proti poměrům, spíš antimodernistický nonkonformismus, vycházející z přesvědčení nebo představy – často ale evidentní -, že nové často ničí staré hodnoty, které je nutno nekonformně a provokativně hájit, třeba i za cenu, že budu „mezi svými“ nepochopen, ba považován za směšného.

Byť byl autorem dvou z nejdůležitějších demokratických textů v české historii (projev na IV. sjezdu spisovatelů a manifest Dva tisíce slov), demokratem ve smyslu „lidovlády“ či „vlády většiny“ Vaculík určitě nebyl. Své výhrady k principu všeobecného rovného spravování věcí veřejných vyjádřil mnohokrát. Třeba v roce 1988 takto: „...já se zabývám dávnou úvahou, že lidé si nejsou rovni, nemají stejná práva a že Evropa by si to měla přiznat a vyvodit z toho důsledek. Evropský duch slábne vinou takzvaně normálních a průměrných, jakých je většina.“

S tímto nesentimentálním pohledem na „lid“ souvisel jeho vztah ke komunistickému režimu, který v mládí chvíli podporoval, i když po svém. Vaculík opakoval, že komunismus nebylo nějaké nezaviněné dopuštění z cizí vůle, nýbrž že vlastně většině vyhovoval; když se pak poměry pokazily natolik, že se režimu nedařilo dávat to, na co od něj byla většina zvyklá, zhroutil se. Lidé jej však mohli povalit dřív, kdyby chtěli. A oni moc nechtěli. Něco takového měl Vaculík nejspíš v úmyslu říct milionu nových demokratů v listopadu 1989 na Letenské pláni, ale protože to organizátoři nejspíš tušili, nepustili ho k mikrofonu. Národní konsensus v sebeklamu mohl být rozbit hned v počátku, což by pak dalo naději v jeho lepší rekonstrukci.

Ludvík Vaculík byl ale především spisovatel, umělec jazyka a básník moravské češtiny. Nebyl to vypravěč příběhů a konstruktér fabulí, a přesto psal tak, že mu vše ožívalo pod rukama. Nebyl to autor intelektuální či elitní literatury, ale tam, kde jiní horko těžko dají dohromady myšlenku, jeho texty žily bohatstvím významů a přesností vyjádření. Čtenář s nimi vstupoval do originálního světa, který byl plný rozporů a protikladů a přitom vždy jaksi „vaculíkovsky“ jednotný.

Ludvík Vaculík zemřel loni 6. června krátce po druhé hodině odpoledne v Dobřichovicích, smířen a v kruhu rodiny. Byla sobota, právě začínala letní vedra. Ten dům se zahradou patří do vaculíkovského světa, stejně jako rodiště v Brumově, kde byl následující sobotu pohřben, na hřbitově, který je „velice pohodlný, třebaže neveliký“. Nebo jako činžák ve Veletržní ulici v Holešovicích, kde většinu života prožil se svými syny a svou jedinečnou ženou Marií a odkud vycházel na své pochůzky, z nichž se někdy vracel, někdy se z nich vrátit na pár let zapomněl.

A do toho světa patří i cesta, kterou podnikl právě před padesáti léty, v létě 1966, kdy se se svým přítelem, koňařem Josefem Zemanem, a několik chlapci a děvčaty vydali na koni taženém voze ze středních Čech na Praděd. Popis této pozoruhodné cesty obsahuje Vaculíkova možná nejméně doceněná kniha Cesta na Praděd, kterou osobně považuju za jeden z nejkrásnějších cestopisů české literatury. Dopisoval ho až v devadesátých letech, kdy už byl Josef Zeman po smrti. Vaculík se ho zeptá, co Bůh? Josef mu odpovídá: „Bůh působí na zemi. Tady už nemá co. To je zemská pověra, že život je po smrti, je na zemi. Země je ráj.“

Co na to dnes Vaculík?