Brexit je exit. Železná lady šla proti Bruselu tvrdě
Sedm měsíců po šoku, který Británie připravila zbytku EU hlasováním o odchodu z Unie, je rozhodnuto, jakým způsobem odejde. V úterý premiérka Theresa Mayová při projevu k vybranému publiku, v němž byli hojně zastoupeni domácí politici i velvyslanci evropských zemí, ohlásila tvrdý brexit. Ona sama říká čistý brexit a myslí kompletní odchod. Žádné jednou nohou, podle premiérky je nejhorší stav „napůl vevnitř a napůl venku“.
Mayová od chvíle, co převzala vládu, působí jako kus železa, který čím dál víc tvrdne. Evropský establishment se na brexitu rozhodl uspořádat měření sil a přitlačil – respektive si myslel, že přitlačí – Brity ke zdi dokola opakovaným heslem o nedělitelnosti čtyř evropských svobod (volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu). Prý buď jednotný trh a pak ovšem i další svoboda pohybu, tedy svoboda všech občanů EU usazovat se a pracovat v Británii, nebo nic. Mayová po půl roce hledání odpovědi odpověděla, že v takovém případě radši nic: „O částečné členství neusilujeme.“ Dala najevo i to, že Británie opustí společnou celní politiku. Přitom ministr zahraničí Philip Hammond agitoval pro to, aby aspoň celní politiku Británie aspoň zčásti s EU sdílela. A do třetice oznámila, že Londýn už do Bruselu nebude posílat „obrovské“ členské příspěvky. Zní to banálně – nečlen do společného rozpočtu neplatí –, nicméně ani to donedávna jasné nebylo. Ještě před měsícem ministr pro brexit David Davis v Dolní sněmovně nadhazoval variantu, že by si Británie kupovala přístup na jednotný evropský trh právě placením členských příspěvků i po odchodu – a třeba i „navždy“.
Na vývoji Mayové ve věci brexitu by se dalo studovat, jak člověka mění funkce. Davis je na rozdíl od své premiérky historicky euroskeptik, loni se účastnil kampaně za odchod, zatímco Mayová byla, jak známo, v táboře těch, kdo chtěli zůstat. Teď však chtě nechtě vystupuje jako premiérka země, má za úkol vybojovat pro ni ty nejlepší podmínky. Jednání začnou na přelomu března a dubna, Londýn do nich jde s jasnou linií.
Nemůžeme pominout ani faktor, který v přitvrzení Mayové hrála tvrdohlavost nebo spíš tupohlavost Evropy. Velká lekce z jednání minulého britského premiéra Davida Camerona s evropskými partnery o rozvolnění britského členství byla konstantní neústupnost, zabetonovanost, neochota unijního establishmentu připustit si, že za dveřmi volebních místností už se šikuje rozčílený lid. Přidali jsme k tomu svou visegrádskou trošku i my, kdy jsme mírné, až směšně mírné nároky Camerona omezit sociální dávky pro občany EU v Británii rezolutně odmítali. Ale rozhodující byla zatvrzelost Německa a Francie. Cameron by býval potřeboval přinést domů mnohem víc, ale ještě než vypracoval svůj katalog přání, francouzský prezident Hollande mu dal najevo, ať o něčem víc než o kosmetice nepřemýšlí. A Němci byli ještě horší.
Současně se zmíněným a velmi vstřícným vystoupením ministra pro brexit Davise se kancléřka Angela Merkelová zakopala na dogmatu, že bez volného pohybu osob prostě volný pohyb zboží nebude. Před německými průmyslníky doslova řekla: „Pokud by se mělo ukázat, že někdo může získat plný přístup na jednotný trh, a přitom si některé věci vybírat, potom riskujeme, že si každá země bude vybírat rozinky.“
Není pochyb o tom, že z českého pohledu je uzavírající se Británie špatná, smutná zpráva. My nejsme země, která by na ostrovy vyvážela nezaměstnanost. Možnost volně žít, brigádničit a snáze studovat v Británii nepochybně patřila ke kouzlu končící doby. Pro dospívající ročníky, jimž bude přístup do jediného světového města Evropy a zbytku Británie do nějaké míry ztížen, je to ochuzení. Přesto trvat z piety k tomuto pohádkovému stavu věcí na neodlučitelnosti svobody pohybu lidí a svobody pohybu zboží byla a je hloupost. A přesto na té přihlouplé souvislosti rozhodující část evropského establishmentu trvala, jak vidíme na Merkelové, pro odstrašující efekt.
Takže anglosaský svět (brexit, Trump) se dává vlastní cestou. V kontinentální Evropě dominuje Německo, země pro výzvy světové politiky nedospělá a nedostatečná, jak ukazuje zmatený výkon kancléřky a naprosto katastrofální výkon německých elit a médií v migrační krizi. Kladem posledních 25 let, vyplněných kandidaturou a členstvím v NATO a EU, bylo překonání fatalistické představy, že do světa lze vstupovat jedině přes Německo. Že je nám souzeno a nezbývá nám než přijmout „německý“ pohled na svět a jeho preference. Anglie byla nejskvělejším ztělesněním skutečnosti, že alternativa je možná. Bohužel se ta alternativa napříště bude odehrávat mimo náš prostor.
