Jaké chceme soudce a žalobce?
Několik významných advokátních kancelářích uspořádalo uzavřené sympozium na počest osmdesátých narozenin exministra spravedlnosti a dlouholetého předsedy České advokátní komory Karla Čermáka. Právnická elita se zamýšlela, jak jsme na tom po pětadvaceti letech svobody se spravedlností. S velkou mírou zjednodušení se dá říct, že nejvýraznější postavou mezi soudci je dnes předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa a mezi žalobci vrchní pražská státní zástupkyně Lenka Bradáčová.
Ti rozjeli zajímavou debatu na téma, proč se pořád často až křečovitě používá sousloví „nezávislá justice“. Po pětadvaceti svobodných letech by přece už mělo být samozřejmé, že se do nejvyšších pater propracovali lidé, jejichž jméno a osobnost jsou garancí a synonymem toho přívlastku. Baxa s Bradáčovou se shodli, že společnost to zatím jako samozřejmost nevnímá, proto se slovo nezávislý ve veřejné debatě tak úporně používá. Pramení to podle nich hlavně z toho, že společnost a také justice samotná nemá jasno, jak vypadá ideál soudce a žalobce. „Adepti na státní zástupce procházejí psychologickými testy. Často se nám stávalo, že jsme jsme kroutili hlavou, proč někteří kandidáti, o nichž jsme byli přesvědčení,k že můžou být dobrými žalobci, neprošli. Pak nám došlo, že my jsme těm psychologům vlastně vůbec jasně neřekli, jaké osobnosti chceme,“ říká Lenka Bradáčová.
Dodnes existuje žádný oficiálně sepsaný etalon, jak vypadá správný státní zástupce. Ona sama si do svého týmu na vrchní státním zastupitelství prý vybírá sportovním slovníkem řečeno „odvážné útočníky se smyslem pro týmovou hru“. Prvním sítem při cestě za kariérou státního zástupce je odpověď na otázku: Proč se jím chcete stát? Mimochodem, osmadvacetiletá absolventka Lenka Bradáčová na ni v roce 2001 se sebevědomím a ambicióznosti jí vlastní odpověděla: „Protože v advokacii je už dobrých právníků dost.“
Žádný etalon, jak by měl vypadal ideální ústavní soudce, který by byl přirozeným vzorem soudců na nižších instancích, nedal dohromady ani žádný ze tří dosavadních prezidentů, kteří je navrhují. Neudělal to ani Senát, který je schvaluje (nebo taky odmítá, jako to dělal Václavu Klausovi. O adeptech Miloše Zemana se naopak nevede téměř žádná veřejná debata a prochází automaticky).
Jediným, kdo dal takový etalon dohromady, byl před dvěma lety Josef Baxa. Každý si může přečíst, jaké soudce si na Nejvyšší správní soud hledá a podle jejich rozhodování kontrolovat, jestli těmto nárokům dostávají. Stručně řečeno: Baxa hledá odvážné intelektuály, s morálně nezlomným charakterem, nové informace rychle vstřebávající, vůdčí typy s jasným vyjadřováním. (Odborná erudice je podmínkou nutnou, nikoliv však dostačující.)
Speciálně vypichuje, že „jeho“ soudci musí počítat s tím, že jejich práce bude vystavena veřejné kritice. Teď si zkuste Baxovským měřítkem projet klíčové aktéry některých velkých kauz, které formovaly společenskou atmosféru a vnímání spravedlnosti v poslední době. Třeba vrchního olomouckého státní zástupce Ivo Ištvana a jeho kolegy, kteří složili Nečasovu vládu. Nebo Darju Dunajovou z Vrchního státního zastupitelství v Praze, na níž se dokazovalo „zametání“ kauz, protože neměla svébytnost ani vlastní názor a nechala si neoprávněně diktovat od svého tehdejšího šéfa Vlastimila Rampuly.
Vždycky se stane, že někdo bude tlačit a ovlivňovat. Na tak důležitých místech, ale musí být lidi, kteří se ovlivnit nedají, takže to příště nikdo nezkusí. To nezajistí sebelepší zákon a sebedůmyslnější ústavní pojistka.
