Trump Nixonem snadno a rychle

V průběhu volební kampaně byla atypická Trumpova persona přirovnávána třeba k prezidentu Andrewu Jacksonovi, jižanskému politikovi George Wallaceovi, legendárnímu pilotovi a prohitlerovskému agitátorovi Charlesi Lindberghovi a dalším populistickým postavám. Poté, co se Donald Trump dostal do úřadu, se docela rychle propracoval k adjektivu „nixonovský“. Je v Bílém domě čtyři měsíce, a už má na krku zvláštního vyšetřovatele. K tomu se Nixon propracoval až ve druhém volebním období.

Volební kampaň je hra bez pravidel. Nakonec rozhoduje veřejné mínění. Federální vláda je naproti tomu pravidel plná. Vždy je tu někdo, kdo má právo po vás požadovat vysvětlení, předložení dokumentů, vyšetřovat vás. Než se nadějete, z Kongresu přicházejí předvolání a varování, aby vás ani nenapadlo skartovat dokumenty, dvacetiletí novináři se v diskusních pořadech snaží působit dojmem, že zažili Watergate, a zkušení washingtonští muži doporučují politikovi v centru dění, že je čas najmout si zkušeného právníka.

To je ta „kultura Washingtonu“, proti níž všichni politici brojí v kampani, ale tajně ji milují.

Donald Trump má skandálů v běhu několik. Když předevčírem za bílého dne uprostřed Washingtonu ochranka tureckého prezidenta Erdogana zkopala kurdské demonstranty a pak se poprala s washingtonskými policisty, byla z toho jen asi pátá nejsledovanější zpráva dne.

Prezident se potýkal s odhalením, že ruskému ministru zahraničí vyžvanil vysoce tajné informace o ISIS, které měli Američané od izraelské rozvědky. Nezávisle na tom se rozvíjelo vyšetřování související tak či onak s ruskými kontakty Trumpovy volební kampaně, a to metodou valící se sněhové koule.

Ředitel FBI James Comey ležel všem v žaludku kvůli tomu, jak loni pojednal vyšetřování emailového serveru Hillary Clintonové. Demokrati ho viní z toho, že stál Hillary Clintonovou volební vítězství, Republikáni ho viní za to, že ji neobvinil. Nyní Comey vedl vyšetřování kontaktů Trumpovy kampaně s RMARTINusy. Což Donalda Trumpa štvalo, ale právě proto s tím nic nemohl dělat. Ředitel FBI je jmenovaný prezidentem a potvrzený Senátem na desetileté volební období, je ve své činnosti nezávislý, ale prezident má ze zákona právo ho odvolat, kdykoli se mu zachce. Stává se to málokdy. Jenže prezident dost dobře nemůže odvolat ředitele FBI, který vyšetřuje jeho kampaň. Vypadalo by to hloupě. Už dříve ministr spravedlnosti považoval za nutné vyhlásit, že se vylučuje z rozhodování o jakémkoli vyšetřování kontaktů Trumpovy kampaně s Rusy.

Trump ale není jakýkoli prezident, a tak Comeyho vyhodil.

Celkem vzato by se dalo říct, že pokud Trump za jeho nástupce jmenuje nějakou solidní, všeobecně respektovanou figuru, tak konec dobrý, všechno dobré. Jenže poté, co jeho podřízení celý den tvrdili, že vyhazov byl kvůli jeho selhání při vyšetřování Clintonové, a zaštiťovali se odbornými posudky, nastoupil jejich šéf do televize a řekl, že Comeyho vyhodil kvůli ruskému vyšetřování.

Načež se objevila informace, že Trump se v uplynulých měsících s Comeym opakovaně sešel a chtěl po něm jednak prohlášení loajality a jednak vyjádřil naději, že na vyšetřování jeho bývalého podřízeného Michaela Flynna nepůjde Comey moc tvrdě, neboť je to „dobrý člověk“. Víme to, neboť Comey si bezprostředně po schůzkách děla zápisy, které ukázal některým spolupracovníkům. Ty zápisy přímo žádný novinář neviděl, ale dozvíme se, jestli je to pravda, protože Comeyho už si předvolalo několik kongresových výborů.

Podle chladnokrevných právníků se to, co Trump Comeymu měl říct, ještě nekvalifikuje jako trestný čin „maření spravedlnosti“. Ale žádná washingtonská „stará páka“ by Trumpovi neradila něco takového říkat.

Trump je ovšem formován světem, v němž platí spíš normy z Puzova Kmotra. Don Corleone nemusel přikazovat a vyhrožovat. Když „vyjádřil naději“, mělo to výsledky.

Mezitím se situace nevyvíjela dobře pro Michaela Flynna, jehož jméno tu na nás všude vykukuje. Flynn, bývalý generál, kterého si Trump oblíbil v kampani a jmenoval svým národněbezpečnostním poradcem, musel odstoupit poté, co vyšlo najevo, že neinformoval pravdivě veřejnost a Bílý dům o povaze svých telefonátů s ruským velvyslancem Kisljakem. To vyplynulo z vyšetřování kontaktů kampaně, jehož povaha je kontrarozvědná.

Flynn má ovšem řadu dalších problémů. Zejména je tu vyšetřování jeho lobbyingu. Loni na podzim vyšlo najevo, že jeho lobbystická firma měla jako klienta holandskou firmičku, jejímž majitelem je blízký spojenec tureckého prezidenta. A že to Flynn jaksi zapomněl nahlásit do registru zahraničních klientů, jak to přikazuje tzv. zákon FARA (díky tomu mj. víme, že si lobbisty ve Washingtonu najal poradce českého prezidenta Martin Nejedlý). Toto je trestní vyšetřování, na jeho konci může být i vězení a je v plném proudu. Prokurátor ve státě Virginia si předvolává svědky z řad Flynnových obchodních partnerů a spolupracovníků.

Oficiální zadání v těchto kontraktech bývají vágní, ale Flynn se měl mimo jiné soustředit na to, aby USA vydaly někdejšího Erdoganova spojence a momentálního arcizloducha Fethullaha Gülena, který žije v Pennsylvánii (má zelenou kartu). Pro což se teoreticky lobbuje špatně, protože extradice mají v pravomoci soudy, ne exekutiva. Flynn se rovněž v roce 2016 začal nápadně kladně vyjadřovat o Turecku.

Podle dalšího odhalení měl letos v půli ledna Obamův národněbezpečnostní tým konzultovat s Trumpovým zahájení operace proti „hlavnímu městu ISIS“ Rakká (protože samotná operace by probíhala už za Trumpovy vlády). Důležitou roli v operaci měly sehrát kurdské milice. Jenže z toho koukal problém s Tureckem. To považuje Kurdy za stejně nebezpečné jako ISIS a neváhá Američany vyzbrojené jednotky ani příležitostně ostřelovat. Flynn řekl Obamovým lidem, aby operaci zastavili.

To je rozhodnutí, které lze jistě politicky obhájit. Turecko je důležitý hráč v regionu a stále ještě spojenec. Ale právo proto by to rozhodnutí neměl dělat člověk, kterého lze podezírat z konfliktu zájmů, protože je turecký lobbyista.

New York Times navíc přišly s tím, že Flynn letos 4. ledna informoval hlavního právníka Trumpova „přechodného týmu“ a současného hlavního právníka Bílého domu Dona McGhana, že je proti němu vedeno trestní vyšetřování. Přesto byl jmenován do funkce národněbezpečnostního poradce.

Lze spekulovat, co kolem toho probíhalo: Všichni věděli, jak má Trump bývalého generála rád, a možná nikdo neměl odvahu mu říct, že by ho do funkce jmenovat neměl. Anebo ji někdo našel, ale Trump ho poslal někam. Teď patrně Bílý dům bude mít snahu hodit to na McGhana a stín padne i na viceprezidenta Pence, který byl formálním šéfem „přechodového týmu“.

Do toho přišel první opravdu tvrdý úřední úder Bílému domu: ministerstvo spravedlnosti oznámilo jmenování zvláštního vyšetřovatele pro objasnění kontaktů kampaně s Rusy. Je jím bývalý ředitel FBI Robert Mueller, právník s nejlepší pověstí. Zvláštní vyšetřovatel je jmenován v případech, kdy jde o vyšetřování ve vyšších patrech administrativy a vznikne dojem, že vyšetřovatelé a prokurátoři přímo podléhající ministru spravedlnosti by nebyli dostatečně nezávislí. Ministr spravedlnosti teoreticky může i tohoto nezávislého vyšetřovatele odvolat. Ale to už se pohybujeme na nixonovském území.

Vyšetřovatele nejmenoval ministr spravedlnosti Jeff Sessions (ten se musel, jak jsme viděli, z ruského vyšetřování vyreklamovat), ale jeho náměstek Rod Rosenstein. Kariérní vyšetřovatel a prokurátor. A člověk, který na přání Bílého domu vypracoval argumentaci, proč by měl být ředitel Comey odvolán. Tu argumentaci, o které pak Trump řekl, že stejně nehrála roli, protože chtěl Comeyho vyhodit kvůli ruskému vyšetřování.

Rosenstein prý dal vědět Bílému domu o jmenování zvláštního vyšetřovatele jen s minimálním předstihem, v řádu minut.

Vypadá to, že impérium vrací úder. A velice předvídatelně, neboť vše, co se dělo, koření v Trumpových vlastnostech