Prezidentský majetek, páchnoucí kanál
Je mi jasné, že za dnešní zimu a sychravo může včerejší výhra Argentiny nad Holandskem. Bůh se nadřel, aby zařídil rozhodující klání papežů (proč schizma už dřív neřešil takhle?), a tak dneska asi nemá šťávu na pořádné počasí. Lepší zůstat doma a tvořit odtud. Dnes ale bez Lidovek, ráno je všechny stánky v okolí měly vyprodané. Anebo jim nebyly dodány a stánkařky se mi to bály přiznat, čert Babiš ví.
Naši zemi navštívil prvně během svého úřadu slovenský prezident Andrej Kiska. Setkal se rovněž s českým prezidentem, což asi nepřekvapilo nikoho. Podnětně ovšem na toto setkání zareagovala média, neboť ihned začala srovnávat majetek obou prezidentů. Netušil jsem, že se během jednoho týdne stanu poněkolikáté zastáncem Miloše Zemana, ale asi není vyhnutí: k čemu proboha je informace, že Zeman vlastní chalupu na Vysočině a nafukovací člun, kdežto milionář Kiska létá svým letadlem k moři tuším do Kataru? Co má z takového srovnání vzejít za výsledek? A jak by měl vypovídat o schopnosti vykonávat prezidentský mandát? A je to vlastně výsměch Zemanovi za to, že nemá peníze, anebo Kiskovi za to, že je má? Asi bych to přešel, ale vytahují-li to i „seriózní komentáře“, je to fakt trapné.
Mimochodem, celý týden záměrně pomíjím téma, které se v novinách neustále vracelo a dnešní majetkové prezidentské srovnání je jeho příbuzným. Když se Petře Kvitové dostatečně zatleskalo za wimbledonské vítězství, okamžitě bylo propíráno její nedávné úřední přestěhování do Monaka, které – jak sama přiznala – podstoupila kvůli daňovým úsporám. V novinách potom haló, jak je to možné, a že by si milá Petra měla rozmyslet, jakým vzorem chce Čechům vlastně být. Samozřejmě jsem se mohl přehlédnout, ale nečetl jsem nikde ani zmínku o tom, že by se rovněž český stát mohl podobnými pobídkami nebo zvýhodněními snažit udržet úspěšné Čechy doma. Radši odpustím jedné Kvitové daně, pokud ji přiměji, aby se tu věnovala dětem a pomohla vychovat své následovnice, které pak jednou, možná, přitáhnou do této země další velkou kupu peněz. Místo tvorby ale jen rozhořčená závist.
Hospodářské noviny krátce připomínají schůzku německé spolkové kancléřky Angely Merkelové s ministerskými předsedy bývalých východoněmeckých spolkových zemí. Všichni se dohodli, že východ ještě nesrovnal krok se západem a je potřeba dál do něj lít peníze. Uvádím to s vědomím, že to v našinci patrně rozvíří duševní nelad, neboť ačkoli nás Německo kvůli velkému vzájemnému obchodu a Škodovce vnímá jako vlastně další spolkovou zemi, nedostaneme ani vindru. Pořád to chápu jako historickou šanci postavit se na vlastní nohy. Naopak dlouze list informuje o odhodlání ministra dopravy Antonína Prachaře vzkřísit projekt vodního kanálu Dunaj-Odra-Labe, třebaže ještě nedávno byl ministr proti a prosazoval dostavění dálnic. Do konce roku má být vypsána drahá studie o proveditelnosti koridoru. Bude ještě napínavé sledovat, zda si to ministr znovu rozmyslí dřív, než zpracovateli projektu zaplatí, anebo až potom.
Důležité však je, že za vodní kanál loboval vždy a proti všem najmě prezident Miloš Zeman. Ten ale, jak píše Právo, se na schůzce s Andrejem Kiskou shodl, že hlavně je potřeba rozšířit dálniční síť mezi ČR a SR. Uvidíme, co zítra poví Prachař. – Právo získává bod za titulek dne: „ODS nasadila Žáčka do Senátu.“ Ani jsem to dál nečetl, abych si tu představu malého školáka, agenta záškodníka, nepokazil. A americký režisér William Friedkin se v rozhovoru s Věru Míškovou vyznal: „Jeden z mých nejsilnějších vlivů byl film Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky.“ Zhlédl a natočil Vymítače ďábla.
Není kanál jako kanál. Mladá fronta DNES informuje o nepříjemných potížích v širším pražském centru: „Výtoň, příští zastávka Podolská vodárna, oznamuje hlas v tramvaji. Dveře se otevřou a lidé se začnou znechuceně rozhlížet kolem sebe. V jejich očích se dá jasně vyčíst otázka: Kdo to tady smrdí? Nelibou vůni však nemá na svědomí nikdo z cestujících. Již více než rok je zápach kanalizace zvláště kvečeru nechtěnou součástí koloritu čtvrti.“ Možná jsem mimoň, ale nikdy, opakuji nikdy – ani nebo natož na Výtoni – jsem si nespletl zápach kanálu a člověka . Ale je fakt, že jsem nikdy nepracoval v pražské redakci DNES. – V příloze listu Letní noviny začal dnes na pokračování vycházet román Pavly Horákové Hrobaříci a hrobaři. V Lidových novinách vychází na pokračování povídky Emila Hakla Hovězí kostky. Nevím, co znamená, že vycházejí v novinách vydané knihy, ale něco to znamená určitě. – A ve sportovní rubrice válka. Ta je teď sice furt někde, ale tahle prý zuří na kolech. Totiž na Tour de France se stala nemilá věc: „sedm sektorů“ včerejší etapy se jelo na „zrádných kostkách“, takže v cíli zničení cyklisté tak tak přežili. Přitom by stačilo chvilku brouzdat po internetu a bylo by po problémech. Kdyby si závodníci během masáže nohou pročetli Echo24, které detailně informovalo o tužbách pražských cyklistů asfaltovat úseky v centru města pokryté kočičími hlavami, mohla se aspoň jedna etapa Tour jet v Praze. Nu, třeba to vyjde napřesrok.
Ke sportu ještě fotbalová douška: nejen brazilské obecenstvo, ale i české noviny jako by až dnes vstřebaly předvčerejší německou nakládačku. DNES přináší portrét špílmachra Miroslava Kloseho, v němž dlouze obhajuje větu „sportovec s mimořádnou péči o tělo“. No nevím, barevný Magazín MfDNES přinesl ukázku sedmnácti hráčů s nejvymazlenějšími účesy a kérkami. Nudný Klose mezi nimi není, vždyť umí jenom střílet góly. – V Magazínu ale dávají třeba i rozhovor s Karlem Gottem, kterému je 75 let. V textu je to opakováno mockrát, ale pro jistotu, aby přece jen nikdo nezůstal na pochybách, se na konci v jakési číselné tabulce zpěvákových životopisných rekordů dočteme zřetelné varování: „25 – Tolik let mu zbývá do stovky.“ Paráda, teď už jsme k státní maturitě z matematiky připraveni všichni. (V Blesku dneska vůbec nic. To zklamání, to zklamání.)
