Imponující Pavel Tigrid. Sto let demokrata, který se nebál

Pavel Tigrid po sobě nezanechal žádné memoáry, jak už to tak bývá u lidí, kteří stále něco píší. Nezanechal ani žádnou politologickou školu, neexistuje žádný „tigridismus“. Neměl ambice být spisovatelem, jako je měl Ferdinand Peroutka, nebyl to myslitel a filozof. Tigrid byl především organizátor, komentátor a vydavatel, po návratu do vlasti taky chvíli politik a ministr kultury… Ale hlavně byl vždy – Tigrid. Postava ne úplně jednoduše uchopitelná a jistě ne bez tajemství a méně osvětlených míst. Vždy byl nějak imponující a zajímavý a nikdy (se) nenudil. V mládí a ve středním věku vypadal jako hollywodský herec z časů, kdy herci byli krásní i mužní, pak hemingwayovsky přibral a s šedivými vousy a černým obočím působil trochu démonicky a trochu jako hodný dědeček dohromady. Měl pěknou barvu hlasu a dikci, která se už neslyší: mluvil vtipně, i když mluvil vážně. Připomínal v tom o dvanáct let staršího Jiřího Voskovce, který byl jeho přítelem a druhem v exilu. Byla v nich ta první republika.

Když přišla zpráva, že poslední srpnový den roku 2003 Tigrid zemřel, mohli si v Čechách mnozí říct, ano, s Tigridovou mužnou smrtí ještě jednou skončilo dvacáté století. On byl jeho spolehlivým a poctivým svědkem. V LN tehdy vyšel Jiránkův vtip, kde Tigrid stojí v obláčcích, v ruce doutník a říká: „Člověk má nepatrnou možnost ovlivnit chod dějin. Nanejvýš může vydat svědectví...“ Rozumí se dnes ještě všeobecně tomu, v čem byl ten vtip? Proč „svědectví“?

To jeho století bylo strašné, vražedné, v mnoha směrech šílené – a přitom veselé, pestré, zajímavé, ba i úžasné pro život. Pokud si ho člověk uměl užít a najít v něm své místo – a zůstat přitom čestný a hrdý –, mohlo to být skvělé, třeba v Londýně, v New Yorku nebo v Paříži, ve třech městech Tigridova života a exilu. Ta nejhorší – v něčem však ne nejhorší – věc na českém osudu ve 20. století byla, že jen málo záleželo na jedinci, že byl příliš dlouho zajatcem špatných poměrů a drtivého nebo jen vyděračského tlaku. Člověk si musel svobodu a rovnou páteř vyvzdorovat jako individuum – třeba jako Tigrid odchodem do exilu. A pak tím, že nepropadal zoufalství. Nebo jen trochu a nedával to najevo. Skoro celý život pak prožil v časech, kdy, pokud šlo o jeho Čechy, nezáleželo jen na nich. To jako realista věděl a respektoval. Ale i v nejzoufalejších chvílích, nejvíc po únoru ’48 a po ruské okupaci ’68, věřil, že je nějaká naděje, že věci mohou být lepší. Jaký to byl pak zázrak, když se v roce 1989 opravdu věci změnily. A záleželo jen na nás! Bude to takové, jaké si to uděláte, opakoval pak nejčastěji. A měl pravdu. Je to takové, jaké jsme si to my udělali… Jenom my. To platí pořád.

Celý text najdete na EchoPrime nebo v Týdeníku Echo.