Namísto předvolebních střetů v Česku chcípl pes

V Česku chcípl pes. Volby jsou už skoro za dva týdny, ale kdyby byly za dva roky, nevypadalo by to o mnoho jinak. Namísto pravolevých střetů, které lze navzdory teoriím o přežitém dělení na pravici a levici považovat za sůl demokracie, jsme svědky zvláštní letargie, kdy všichni jsou dávno smířeni s vítězstvím ideologicky vyprázdněného konglomerátu ANO a už dopředu se řeší jen povolební konstelace. Ideový spor o směřování státu se z předvolebního boje prakticky vypařil. Na pravici se občas neškodně kočkují kvůli přijatelné míře evropské integrace, na levici už dávno stáhli kalhoty, u lidovců kromě psa zhasla i koalice. Z mimoparlamentních stran mají Zelení tak hrozný program, že si o něm zakázali mluvit, Piráti jsou sice aktivní a mají slušný marketing, ale jinak je to změť všeho od dobře vydělávajících hipsterů po různé konspirátory, Realisty se spoustou komických billboardů neberou vážně ani ti, co měli Petra Robejška docela v oblibě.

Část médií patří do konglomerátu, ale snaží se tvářit, že to není pravda, ostatní stojí, s výjimkou Haló novin a A2larmu, kteří alespoň udávají nějaký ideový směr, jaksi bokem. Politika se scvrkla do statusu na sociální síti. Spoty nejsou ani za mák útočné, a když, jako v případě posledního spotu ANO, pak je to oblíbený štěk „proti všem“, který už po čtyřech letech ve vládě nelze jen tak recyklovat. Nebo lze, ale nepůsobí to důvěryhodně. Cílovou skupinou jsou kromě falešných profilů voliči KSČM a SPD, dvou ideologicky poměrně ukotvených stran, z nichž ta první ale vůbec o vládnutí nestojí a ta druhá je stranou jednoho excentrika. Je to zkrátka nuda k uzoufání, až se mi zastesklo po posledních volbách v Polsku, v zemi s ohroženou demokracií.

Polská společnost je rozdělená a k tomu jaksi bratrovražedná. Jeden z mých polských přátel nemohl pochopit, že mi celé dění okolo smolenské tragédie připadá přepálené, a přerušil se mnou veškeré kontakty, protože mé texty jsou „neobjektivní“. Jiný známý z liberálních kruhů zase nemohl vydýchat, že jako mladá Češka z ateistické rodiny jedu do Polska na pouť a líbí se mi přítomnost církve ve veřejném životě a pohostinnost hluboce věřících sedláků z Řešova, jimiž on stejně hluboce pohrdá. Mimochodem se v obou případech jednalo o vzdělané a dobře situované lidi, skoro jako v případě bratrů Kurských, z nichž Jacek je ředitelem provládní TVP a Jarosław zástupcem šéfredaktora Gazety Wyborczy. Že se bratři vůbec setkali na pohřbu své matky, bylo ceněno jako „veliké gesto smíru“. Jistý český novinář – expat v Polsku – tvrdí, že Polsko je nejameričtější evropskou zemí. Všechno je tak nějak po americku vyhrocené.

Politická scéna je pak odrazem společenských konfliktů. Je tu systém dvou velkých stran, jedné sociálně konzervativní, opírající se o tradiční hodnoty, národní identitu a náboženství, a tedy skeptické k západnímu sekularismu, liberalismu, multikulturalismu a nakonec i Evropské unii, která v očích konzervativců tyto trendy podporuje. Druhé liberálnější, tedy alespoň v polském kontextu (jak často se zapomíná, že platformisté jsou lidovci a za osm let své vlády v Polsku nepodpořili ani zákon o registrovaném partnerství a v otázce potratů pevně stojí za současnou právní úpravou, která v Evropě patří mezi ty velmi restriktivní), neidentitářské, sekulárnější, více prounijní. Nalevo byl kdysi Svaz demokratické levice, ale byl vytlačen, a tak část jeho sociálních důrazů směrem k širokým vrstvám musel převzít a poměrně šikovně převzal PiS.

Kromě dvou velkých stran, které jsou stranami s běžnou strukturou, s místními organizacemi, mládežnickými spolky, spřízněnými médii a odlišují se od sebe ideově, je tu pak nepřeberné množství menších stran a straniček, které odrážejí poptávku všech od ultranacionalistů přes anarchokapitalisty a komunistické pohrobky až po zelené marxisty. Téměř každý názorový proud má své názorové médium, soukromá média jsou média s názorem majitele, státní média jsou média s názorem vlády. Nestydí se za svůj světonázor, nemají problém vydávat stanoviska. V českém prostředí pak působí humorně, když státní televize dostává přívlastek „provládní“, ale Gazeta Wyborcza, která před volbami otevřeně vyzývá k hlasování proti PiS nebo podporuje konkrétního prezidentského kandidáta, zůstává bez přívlastku jako nestranný hlas.

Před volbami to vždycky vře. Kampaň jede na plné obrátky, ideologické burcování je slyšet z každé strany. Chcete chodit do důchodu v sedmdesáti? Chcete mít ze Smolenska státní kult? Je vhodné platit lidem za to, že mají děti? Opravdu chcete, aby vláda přijímala migranty? Jak má vypadat školství, v kolika letech mají děti chodit do školy a do jaké? Má zákon povolovat usmrcování postižených dětí? Chcete víc peněz církvi? Němcům? Od Sorose? Euro? Proevropskou vládu? I s veškerou demagogií a kontroverzemi, s výstřelky a skandály se před očima voliče děje politika. Snad i my se k ní jednou zase vrátíme. Špíny bez ní neubylo, a ještě je to nuda.