Pseudoelity a agresivní menšiny přivádí k moci populisty

Kardinál Dominik Duka během tradiční mše při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi vyzval lidi, aby šli k volbám. Podle něj je to šance, jak prosadit umlčovanou většinu, aby nebyla manipulována a ovládána rozmary některých menšin. Rétoricky to bylo dost kostrbaté a nesrozumitelné. Různí lidé si za tím vykládali různé věci. Kardinál ale – byť neobratně – popsal hlavní příčinu krize politiky a důvěry mnoha lidí ve stát a jeho instituce.

Popsal stav, kdy se z elit staly pseudoelity, protože se svými názory, které většina společnosti nesdílí a odmítá je následovat, ztratily schopnost vést. Podstatou elity vždy bylo hlavně to, že nejen zastává rozhodující pozice ve společnosti, ale zároveň má přirozenou autoritu a vyzařuje inspiraci ostatním vrstvám, aby ji následovaly. Ztráta této schopnosti je hlavní příčinou krize politiky.

Elita je do značné míry tvořena lidmi, kteří mají menšinové názory, jež většina společnosti nesdílí, nepovažuje za důležité a nechce je následovat. Elity je ale považují za tak významné, že je tvrdě prosazují, a naopak ignorují zájmy a problémy většiny společnosti.

Ta se cítí nereprezentovaná, přehlížená, umlčovaná. A podle toho se ve volbách rozhoduje. Nejvýznamnějším dosavadním produktem odtržení antielit od společnosti je Donald Trump. Zatímco politická, mediální, akademická a showbyznysová Amerika žila tématy identity, řešila unisexové záchody, globální oteplování a bezpečné zóny na univerzitách, nevšimla si, že většinu lidí to vůbec nezajímá a mají úplně jiné starosti. Mizející pracovní místa, ztrátu životní perspektivy a pocitu bezpečí. Všiml si toho Donald Trump a navzdory elitě a za jejího silného odporu vyhrál volby.

Když dnes sledujeme, jaká témata vévodí veřejné debatě, je zřejmé, že podobný rozchod mezi agendou elit a zájmy a starostmi většiny lidí se odehrává v řadě dalších západních zemí.

Tím nejklasičtějším příkladem je velká péče věnovaná prosazování zájmů sexuálních menšin. Ty pro svou agendu dokázaly získat i politiky, kteří se formálně označují za konzervativní. Když končil konzervativní britský premiér David Cameron a bilancoval v rozhovoru pro týdeník The Spectator své největší zásluhy, vypíchl prosazení sňatků homosexuálů. Věc, na níž má zájem pár procent Britů. V kontrastu s tím ignoroval to, co zajímalo většinu. Migraci, která lidem čím dál víc snižovala životní komfort. První ztracenou dekádu od roku 1860, kterou ve svých stagnujících příjmech pocítila většina Britů. Skončilo to brexitem. Tím, a nikoliv sňatky homosexuálů se David Cameron zapsal do historie.

To, že v řadě zemí lidem prosazovaná menšinová témata nevadí, neznamená, že je nepopuzuje, kolik jim elity věnují pozornosti na úkor věcí, které považují za podstatné. To, že je třeba v Česku většina lidí vůči různým netradičním a nepřirozeným formám soužití velmi tolerantní, vůbec neznamená, že jim nevadí, kolik se jim věnuje na úkor jejich zájmů prostoru ve veřejné debatě.

Podobné je to s různými ekologistickými tématy, inkluzí ve školách, povinným rokem školky. Lidé mají pocit, že elity nezajímají jejich problémy, ale věnují se jen agendě hlasitých, dobře organizovaných, své zájmy často agresivně prosazujících menšin.

Prostor ve veřejné debatě ani politice není neomezený. A když ho okupují zájmy menšin, jimž pseudoelity podléhají, lidé mají přirozeně pocit, že jejich problémy považují za druhořadé a už na ně nezbývá čas ani energie. Vždycky se najde populista, který s tím umí pracovat. Sociálním demokratům se ve společné vládě populista Andrej Babiš utrhl ze řetězu i proto, že ignorovali zájmy svých voličů a věnovali se agendě svého progresivistického křídla, hledícího si zájmů hlasitých menšin.