4 výstava Milana Beránka

Kolik měla Charta 77 sochařů?

Témata:

Až budete za týden uvažovat, kam zajít na nedělní podzimní a povolební procházku, jež lidé jistého typu rádi spojí s návštěvou výstavy, doporučuju – pokud nejste třeba z Třince, ale i ti to mohou zkusit – zajet si do Goetheho ulice 2 v Bubenči v Praze 6. Tam se v sousedství známé restaurace Slamník nalézá měšťanská vila, za jejímiž vraty se otevírá možnost vstoupit do „domu sběratele umění“, což je zvláštní druh galerie – a zvláštní druh zážitku.

Jde o vilu výtvarníka a antikváře Tomáše Hejtmánka, který před dvěma lety zpřístupnil veřejnosti svou celoživotní sbírku významného sochaře české moderny, který ovšem šel svou vlastní cestou, takže stál mimo hlavní proud, Jaroslava Horejce (1886–1983). Od začátku října Hejtmánek pokračuje ve svém objevování méně známých zjevů českého umění a vystavuje souborné dílo asi největšího outsidera českého sochařství, dosud téměř neznámého jednaosmdesátiletého Milana Beránka, který se své první samostatné výstavy dočkal právě až nyní.

Ty důvody k jeho skrytosti jsou zřejmé, ale vůbec nesouvisí s uměleckou kvalitou jeho díla. Ta je nesporná a originální.

Narodil se 30. března 1936 v Dražůvkách na Moravě, rané dětství prožil v Hodoníně, za heydrichiády byl jeho otec, dozorce finanční stráže, zatčen a popraven. Po válce se s matkou přestěhovali do Břeclavi, kde vystudoval střední průmyslovou školu. Pracoval pak v Ostravě jako energetik. Na vojně ve Slaném hlídal vojenské sklady, k čemuž vojáci fasovali plastickou hmotu, kterou začal nudící se mladý muž, který předtím nejevil zvláštní výtvarné sklony, formovat do různých tvarů – a tak vznikaly první plastiky. Takto v sobě objevil výtvarný talent a touhu věnovat se sochařství. V roce 1957 začal studovat na večerní Výtvarné škole v Brně, pak odešel do Prahy, kde dál prohluboval výtvarné studium. Pomalu pronikal do výtvarných kruhů, v roce 1966 založil skupinu Nezávislí, se kterou uspořádal několik společných výstav.

Dříve než však mohl talentovaný sochař vstoupit do povědomí, byl tu srpen 68 a pak normalizace, na niž reagoval kategorickým odmítnutím čehokoli oficiálního a posléze podpisem Charty 77. Seznámil se s Václavem Havlem, Václavem Malým, Petrem Uhlem, Jiřím Gruntorádem, který vystavuje několik jeho děl – asambláží v prostorách Libri prohibiti. Letos na jaře Beránek vystavoval v pražské Galerii Millennium na kolektivní výstavě Výtvarníci Charty, přičemž je nutné říci, že chartistů mezi výtvarníky nebylo právě příliš. A sochařů jako šafránu, nebyl-li Beránek jediný.

Sochařství je přitom výtvarný obor, který je většinou závislý na zakázkách a je obtížné jej provozovat jen jaksi soukromě. „Pro sebe“ může sochař vytvářet jen drobné plastiky, objekty a asambláže. A ty jsou právě pro Beránka typické, ba tvoří podstatu jeho díla. Protože je neměl kde vystavovat, naplňoval jimi po tři desetiletí svůj třípokojový byt na pražském sídlišti, který je nyní rekonstruovaný v Hejtmánkově vile. Je to sám o sobě pozoruhodný artefakt: mezi retro nábytkem a černobílou televizí ze 70. let jsou rozmístěny objekty, které mohou připomínat zmenšené plastiky Henryho Moora. Jsou veskrze vytvořeny ze sochařské plastelíny, která se Beránkovi stala náhradním materiálem, který ovšem dokonale ovládl. Jsou to malé etudy na motivy tvaru a myšlenky, které většinou vychází ze stylizované lidské figury. Pomocí elementárních postojů a gest vyjadřuje základní lidské emoce i abstraktní obsahy, často náboženské povahy, z níž prosvítá Beránkovo zakotvení v křesťanské víře. Schopností vystihnout na malé ploše charakter se vyznačují malé busty významných postav světového umění, archaicky, přitom psychologicky přesně vystižené portréty Picassa, Gauguina, Michelangela a dalších.

Druhou velkou skupinu Beránkovy tvorby představují asambláže a objekty sestavované z nalezených předmětu. Ze součástek strojů, z ozubených koleček, zvonků, drážních pedálů, držáku, mlýnků, věšáků, drátů, řetízků, vodovodních kohoutků, ševcovských kopyt a mnohého dalšího sestavuje jakési duchampovské „ready made“, surrealistická zátiší či filozofické hračky, které by se daly přiřadit do tradice české grotesky, jak ji pěstovali Zbyněk Sekal, Karel Nepraš nebo Libor Fára. Beránek je ovšem přece jen vážnější. Své objekty natírá třemi barvami, jež symbolizují tři podstatné hodnoty života a umění: černá – víra, zlatá – štěstí a červená – láska. Jsou to v něčem dojemné a hrdé předměty, jimiž sochař, který mohl a nakonec i chtěl tvořit jen pro sebe a omezený kruh přátel, ironicky reflektoval dobu a své „domácí kutilství“ vytahoval k hranicím, o něž se snaží každý vážný umělec bez ohledu, jestli žije v časech zlých, nebo lepších.

Milan Beránek. Arthouse Hejtmánek. 5. 10. – 5. 11. 2017.

 

Vstanou noví extremisti Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil
Wabi Daněk: citlivý muž Zemřel muž, díky jehož písním lidé mohli předstírat, že jsou v jiném světě

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.