Hejbni zadkem. Radostné blbnutí pro pokročilé
Moje první setkání s písňovou soutěží Eurovize se odehrálo někdy v roce 1998 na studentské koleji jedné německé univerzity. Vše začalo tím, že dvacet mých spolubydlících, studentů z různých zemí, začalo dva dny před vysíláním finále připravovat párty neobvyklých rozměrů.
Francouzská studentka práv napekla množství palačinek, švábský biolog uvařil ohromný hrnec špeclí (nudle se sýrem, švábská specialita), švýcarský psycholog pekáč bramboráků a tak dále. Pilo se především pivo, víno tam také nějaké bylo, ale nestálo za moc. Já jsem pomáhala při vaření (naučila jsem se uvařit špecle), přičemž mi nebylo tak docela jasné, co se vlastně bude oslavovat. Když se večer všichni, obloženi plnými hrnci a lahvemi, sesedli ve společenské místnosti kolem televize, znejistěla jsem ještě víc, a když se na obrazovce objevila první Arizonská pěnice, reprodukující za bombastického doprovodu světelných a zvykových efektů nejistým hláskem unylou baladu o lásce, přestala jsem své za běžných podmínek rozumné, pracovité, cílevědomé a kultivované přátele chápat úplně. Pointu tento příběh nemá, kromě tedy výroku mé holandské kamarádky, mimořádně vnímavé osoby, která si později večer ke mně přisedla a sdělila mi: „Přestaň se tvářit tak zmateně, prostě se bav, je to jenom hec.”
Song Contest roku 1998 byl samozřejmě památný z mnoha důvodů. Získal zpět významnou diváckou komunitu v Německu, a to zásluhou Guilda Horna, který zvítězil v národním předvýběru a dlouho před datem finále plnil stránky denního, bulvárního i seriózního tisku. Ten obsesivně řešil především otázku, zda je tento performer, neřízená střela německého zábavního průmyslu první kategorie, důstojným reprezentantem své země na tradiční celoevropské soutěži, či ne.
Guildo Horn postavil svoji show na brachiální, komediální reinterpretaci nejvykřičenějších klišé soutěže, především její sentimentálně všeobjímající aury „lásce zdar, světu mír a povidlovou buchtu pro každého”. Ukázalo se, jako několikrát před tím a několikrát potom, naposled loňského roku, že právě toto soutěž potřebovala, aby zase jednou vstala z mrtvých.
Hornova ujetá interpretace parodické písně předního komediálního umělce Stefana Raaba, s titulem „Guildo hat euch lieb”, přeložitelné nejspíš jako „Guildo vás má všechny děsně rád”, obsadila velmi důstojné sedmé místo a nastartovala v soutěži Eurovize novou éru. Vítězství si ve stejném roce odnesl Izrael, který do soutěže nominoval transsexuální zpěvačku Danu International, a to u příležitosti padesátého výročí založení státu Izrael, jaksi vnitřně politicky natruc ultraortodoxním strážcům morálky.
Soutěž Eurovize není politická a zároveň je. Jedná se o spektákl, jehož sledovanost v celém světě (letos se připojila Austrálie) jde do závratných čísel (mluví se o sto padesáti milionech diváků). Pokušení sdělit tomuto množství nějaké, ať už jakékoliv politické poselství, může být značné – pravidla soutěže politické obsahy a vyjádření právě z tohoto důvodu zakazují. Song Contest má zůstat tím, čím na začátku byl: čistokrevnou televizní estrádou.
Zásluhou neortodoxních interpretů a rovněž zásluhou permanentní úpravy pravidel v závislosti na zkušenostech z proběhlých ročníků, se ovšem jedná o estrádu, která svojí profesionalitou předčí o několik délek všechno ostatní, co je na euro-amerických obrazovkách k vidění. Jako taková je tato televizní estráda svým způsobem svět sám pro sebe. Lze ji jen těžko zasazovat do jiného kontextu, než do toho, který sama svou historií a svou medialitou generuje.
Každý, kdo se pokusí pojmout Song Contest například v rámci dějin rock-popové hudby, musí nutně ztroskotat. Argument, že v soutěži Eurovize nevystupují „skuteční” či „nejlepší” rock-popoví umělci, a proto je soutěž špatná, vypovídá mnohem více o zásadním nepochopení daného formátu než o kvalitě soutěže. Je samozřejmě fakt, že kvalita hudby a její interpretace nehraje v soutěži hlavní roli, i když přibližně od roku 2005, v důsledku jedné ze změn pravidel týkající se dělení hlasů mezi odbornou porotu a diváky, je její váha znát a v podstatě rozhoduje o výrazném úspěchu či naopak výrazném neúspěchu. Což se zpětně projevuje v kvalitě jednotlivých vystoupení, stoupající v posledních letech s každým novým ročníkem (v rámci vlastního diskursu pochopitelně).
Nicméně nejdůležitější je „celkový umělecký dojem”, vypůjčíme-li si terminologii z krasobruslení – což je obecně docela vhodný příměr k soutěži: Závodníci musí prokázat vysokou profesionalitu v disciplíně, která je mírně řečeno poněkud samoúčelná a s uměním má společného nakonec celkem málo. To, co utváří celkový umělecký dojem v soutěži Eurovize, je svým způsobem mystérium. Interpret, který chce mít šanci na vítězství, musí umět zpívat či alespoň být minimálně lehce nadprůměrným hudebníkem. Dobré je mít výrazný, barevný, intonačně jistý hlas. Dále je potřeba výrazná, nejlépe chytlavá písnička s dobrým refrénem nebo gradujícím finále – nikoliv náhodou jsou dobře přijímány písně typu „Agent 007”, který proslavil Shirley Bassey (Diamonds are forever atd.) a způsobil závratný comeback Tiny Turner (Golden Eye). S „bondovským” aranžmá například zvítězila loňského roku Conchita Wurst.
Dále, a to je možná ze všeho nejdůležitější, interpret musí prokázat autenticitu vlastní osobnosti a projevu, která musí být srozumitelná napříč (hlasujícími) národy a kulturami. A to je něco, co je při současném počtu zúčastněných zemí téměř nemožné odhadnout a co zásadně zvyšuje přitažlivost soutěže.
Neznamená to totiž, že zvítězí produkce po hudební stránce nejlepší, nezvítězí ani ta prvoplánově nejkřiklavější nebo nejlíbivější a nezvítězí ani ta rádoby nejvtipnější. Právě humor je něco, s čím je v soutěži Eurovize třeba zacházet velice opatrně. O tom se ostatně přesvědčil rakouský příspěvek z roku 2012, mírně parodický, tzv. selský traktor-rap, zpívaný dvěma výrostky v třeskutě štýrském dialektu a mířící na nejprimitivnější genderová klišé (píseň nesla název „Hejbni zadkem” a doprovázel ji tanec černě oděných děv s fosforeskujícími kresbami oblých zadnic na trikotech). V národním předvýběru to celé vypadalo jako celkem povedená legrace, která se ovšem na velkém pódiu v kontextu celoevropské soutěže změnila v děsivě trapný výstup, jejž všichni zúčastnění raději zapomněli ihned poté, co skončil.
Interpret toužící uspět, musí dokázat kvadraturu kruhu: Naprosto vážně představit něco, co vážně míněno vůbec není a naopak, a to obojí dohromady a zároveň být kosmopolitní a kulturně (národně) jedinečný. Teprve pak může doufat ve vítězství. Pokud se mu podaří (jako se to loni podařilo Thomasu Neuwirthovi) přetavit tuto paradoxní interpretaci vlastní autenticity ještě během vyhlašování vítězů ve společensko-politické poselství o mezilidském porozumění, o to lépe. V takovém případě se jedná o výkon, před nímž lze pouze smeknout. I když se tak děje v rámci televizní estrády, která je jenom ten „hec“.
