Strach z ruských obrazů ruší výstavy
Významná česká galerie vyškrtla z výstavního plánu přehlídku současného ruského umění. Je to dobře?
Nedávno jsme s napětím pozorovali, kdo v Normandii Putinovi (ne)podá ruku, kam ho posadí, proč a jak si mne ruce. Každý to interpretoval po svém: v politice odjakživa hrají symboly a gesta podobně stěžejní roli jako v náboženství nebo v umění.
Pro lidi mimo mocenský establishment jsou znakové postoje už vůbec jediným způsobem, jak své bezmoci dodat “lidskou tvář”. Někdo si po okupaci v roce 1968 nechal narůst vousy, že se oholí „až Rusové odtáhnou“, někdo teď odmítne jet do Ruska, jíst ruská vejce, případně si na Facebooku přidá ke jménu ukrajinskou vlajku.
Rozhodnutí instituční, na rozdíl od osobních, volají ovšem po (pokusech o) zdůvodnění, obzvlášť jsou-li politické pouze nepřímo. V oblasti kultury nejde o bezprostřední mocenský nátlak, umělecké dění může být dnes víc než dřív každému ukradené, podobně jako jsou Putinovi víceméně lhostejné vízové a bankovní sankce proti některým jeho podřízeným, jak tvrdí v nedávném rozhovoru pro deník Le Monde Michail Chodorkovskij.
Někdy pozorujeme jednoduchou neochotou nebo strach z financování projektů, které by na sponzora mohly vrhnout stín. Tak třeba Vladimir a Jekatěrina Semenichinovi, sběratelé umění, provozující v Moskvě prestižní výstavní sály Fond Jekatěrina, odmítli před několika dny platit a pořádat výstavu britského současného umění, která se měla konat v příštím roce pod názvem “London Calling: Breakthroughs in British Art 1986–98” jako součást Roku britské kultury v Rusku.
Semenichinova firma Strojtex postavila a prodala v Moskvě a okolí byty s více než miliónem čtverečních metrů obytné plochy, její majitel nechce asi působit na radnici podezřele. Obzvlášť výstavou, která obsahuje v názvu překračování hranic a překážek (breakthrough). V oficiálním prohlášení se mluví o technických příčinách a přesunu na pozdější termín, politická dimenze zrušení výstavy je ale v Moskvě veřejným tajemstvím.
V Praze zase nedávno jedna renomovaná umělecká instituce zrušila plánovanou výstavu současného ruského umění, která svým obsahem a zaměřením v žádném případě nebyla ani prvoplánově politicky agitační, natož aby mohla být chápána jako podpora ruského imperialismu. Za jejím financováním na rozdíl od britské výstavy v Moskvě nestál nikdo, jehož obchodní zájmy bezprostředně souvisejí s politickými emocemi a rozhodovací pravomocí představitelů ruské státní správy.
Jak takovému rozhodnutí rozumět? Má vedoucí pracovník galerie strach, že jej někdo obviní z propagace “oficiálních” zájmů ruských úřadů, k nimž jistě patří i úspěšný export umění? Nebo se naopak bojí, že jej někdo vlivný v Čechách nařkne, že expozice svobodné a kritické obrazotvornosti podkopává české obchodní zájmy na východě? Že je příliš angažovaný? Nebo málo angažovaný? Moc proruský? Nebo moc protiruský? Nebo si myslí, že za rok budou hranice mezi Evropou a Ruskem už tak nepropustné, že náklaďák s obrazy do Čech vůbec nedojede a galerie nakonec bude muset vystavit jen exponáty z USA, kde mnozí současní ruští umělci dávno žijí?
Žádnou z výše zmíněných možností nelze vyloučit, ale máme se teď v nastalé mezinárodní situaci bát vydávat ruské knihy, promítat ruské firmy, inscenovat ruské divadelní hry a vystavovat ruské obrazy? Jedna starší dáma v 80. letech vracela při změně programu v pražském divadle (místo Komenského se měl hrát Čechov) lístek se slovy: „Za okupace jsme na Schillera taky nechodili!” Tento “hrdý” postoj se teď v Čechách (zase) nosí?
Jinou strategii zvolil jeden z nejvěhlasnějších evropských kurátorů, dlouholetý ředitel Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem Kasper König, profesor dějin umění s bohatou zkušeností z akademie v Düsseldorfu a z Städelschule ve Frankfurtu. Dávno před ukrajinským konfliktem byl pozván jako šéfkurátor letošní jubilejní (desáté) Manifesty, mezinárodního bienále současného umění, které se od svého vzniku roku 1996 koná pokaždé v jiném městě, tentokrát v Sankt-Petěrburgu. Někteří umělci z Ruska i ze zahraničí účast odmítli — a měli k tomu pádnější důvody než česká galerie, protože Manifestu v Ermitáži opravdu platí “Rusové” (ačkoliv zřizovatelem je holanská společnost) a jejím domácím hostitelem je ředitel Ermitáže Michail Pjotrovskij.
Ale König se nebojí, ačkoliv zdůrazňuje, že výstava nesmí být zneužita jako výkladní skříň nynějšího režimu ani degradovat umění na výraz politického protestu. Zní to důvěryhodně a sebevědomě — a napínavě: uvidíme, co se bude dít po 28. červnu, až výstava začne. Každopádně se už teď o výstavě a jednotlivých autorech a jejich dílech hodně mluví а píše, týdeník Der Spiegel jí věnoval několik stránek, umělci a teoretici tříbí svoje stanoviska. Například Alevtina Kachidze, mladá ukrajinská umělkyně, která vyrostla na východní Ukrajině v ruskojazyčné rodině a umění studovala v západní Evropě, říká, že povaha jejího uměleckého rizika se shoduje s rizikem celé Manifesty: neignorovat kontext, ale pracovat sním. Kachidze v tom vidí příznivé znamení.
U nás se nebude dít nic. Z obav, aby se něco nestalo.
