‚1.00, žena žádá sex. Manžel odmítá.‘ Boj o svazky

Hned na začátku chci případného čtenáře upozornit, že tento text není o uprchlících, není ani o osobách vyznamenaných panem presidentem, dokonce ani o tom, jak málo stačilo, aby Cenu Václava Bendy předával Zdeně Mašínové bývalý komunista. Je tu výročí sedmnáctého listopadu 1989 a já bych chtěl zavzpomínat na jiný listopad. Je to právě deset let, co našim českým rybníkem Brčálníkem prosvištěla malá povodeň.

V roce 2004 schválila poslanecká sněmovna a následně senát nový archivní zákon. Předlohu pečlivě připravili úředníci Ministerstva vnitra a až na malé úpravy znamenala pokračování toho, čemu se říká „sovětský“ archivní přístup. Vedoucí archivu má v podstatě neomezenou moc nad tím, co badateli předloží a ten téměř žádnou možnost si ověřit, zda jsou předložené archiválie kompletní. Nejdále v této smutné praxi dospěl archiv Ministerstva vnitra vedený Janem Frolíkem, který odmítal předkládat badatelům i inventáře k fondům. Leč projednávání zákonů sněmovnou je vždy dobrodružný příběh s nejasným koncem. V druhém čtení vystoupila poslankyně Dagmar Lastovecká a navrhla, aby se na dokumenty Státní bezpečnosti nevztahovala ochrana citlivých ani osobních údajů. Neb jedině tak bude možné svobodně bádat v archiváliích, které zůstaly po Státní bezpečnosti. Zdůvodnění znělo logicky a orosená čela několika úředníků Ministerstva vnitra sedících na galerii nebyla na tu dálku rozpoznatelná.

Od ledna 2005 začal platit nový archivní zákon, který umožňoval (a dosud umožňuje) bádat v materiálech totalitní policie bez omezení. Pro mě osobně byl Silvestr 2004 tím nejdelším a jako malé dítě jsem se těšil do archivu Ministerstva vnitra, vyzkoušet nové koště. Objednal jsem si několik inventárních jednotek, které jsem studoval již v devadesátých letech a které obsahovaly tzv. kádrové charakteristiky, ze kterých bylo možné vyčíst kariéru vyšších důstojníků Státní bezpečnosti. Vzal jsem do ruky digitální foťák a jal se pořídit kopii dokumentů. K mému údivu složka tyto materiály neobsahovala. Nechal jsem si tedy předložit druhou se stejným výsledkem. Na můj dotaz co to má znamenat, pracovnice badatelny sdělila, že s tímhle nechce nic mít, ať si to vyřídí „Zdena sama.“ Myslela tím vedoucí archivu Na Struze Zdeňku Votočkovou. Ta se asi za dvě minuty vynořila v badatelně s hromadou dokumentů v rukou. Mrskla jimi o stůl, za kterým jsem seděl, a řekla: „Tak si to sežer.“

Další návštěvy již probíhaly bez podobných incidentů až do podzimu 2005. Někdy kolem poledne 15. listopadu mi zavolal známý, jestli vím, že Václav Havel podepsal dopis, který koncipoval historik Jan Křen. Sedmnáct bývalých disidentů v něm žádá omezení přístupu k materiálům Státní bezpečnosti. Chvilku jsem se zahleděl na oblohu a štípnul se do ruky, jestli nespím. „Nevěřím ti, to není možné.“ „Klidně ti to pošlu do mailu.“ Skutečně jsem text obdržel a zeptal se, jestli ta informace zajímá i Českou televizi. O několik hodin později jsem již seděl v televizním studiu, do kterého odmítl Jan Křen přijít: „...Taky jsem odmítl z tohodle důvodu, abych jako rovná strana debatoval o pověstech a nad to s pánem, který místo analytického bádání pouze bez omezení kopíruje materiály StB k volnému použití. A má to dokonce za zaměstnání.“ Tady pan profesor trochu přestřelil, nebylo to k volnému použití a mým zaměstnavatelem byl slovenský Ústav paměti národa, pro který jsem kopíroval dokumenty týkající se Slovenska. Pan profesor to věděl, ale nehodilo se mu to do příběhu. Snažil jsem se divákům vysvětlit, že jím navrhovaný způsob povede opět ke stavu, kdy si jsou všichni před zákonem rovni, ale někteří jsou si rovnější a o zpřístupnění či zamezení studia dokumentů budou rozhodovat osobní známosti případně velikost čokolády nebo pytlíku s kafem, položené na správný stůl.

Druhý den 16. listopadu vyšel v Lidových novinách článek podepsaný Václavem Havlem, ve kterém píše: „Nejsem informován o detailech chystaného (!) zpřístupnění svazků StB a nemám na celé věci žádný ryze osobní zájem.“ Dále vysvětluje proč si myslí, že by došlo k poškození jmen obětí sledování a šikany ze strany Státní bezpečnosti. Zákon v té době platil již jedenáct měsíců, badatelům byly předloženy stovky svazků a dehonestující kampaň proti disidentům nikde. Korunu celému zmatku nasadil vždy dobře informovaný ministr vnitra František Bublan, který prohlásil, že “jeho úředníci nezpřístupňují dokumenty s osobními daty.“

Jako poslední se k celé problematice vyjádřil v Lidových novinách 23. listopadu Jiří Dienstbier v článku „Svoboda bádání nebo skandalizace?“ Kde předjímá, jaké hrůzy čekají disidenty, pokud bude praxe liberálního přístupu k archivním dokumentům pokračovat. Jako ukázku co všechno by mohlo disidenty kompromitovat, uvádí následující: „Přítel se v jednom zápisu z odposlechu dočetl: “1.00, manželka požaduje sex. Manžel odmítá.“ Nedobrovolná reality show. V tomto guláši se může vyznat pouze kvalifikovaný odborník.“ Kromě estébáků mě nenapadl nikdo, kdo by byl dostatečně kvalifikovaný a hlavně kdo by o příslušné kvalifikaci rozhodoval. Právě v době, kdy vyšel Dienstbierův text, vydal knížku svých pamětí Pavel Kohout „To byl můj život?“ V prvním dílu se na straně 235 můžeme dočíst: “26.7.1978 v 2.34. Žena si zpívá a dožaduje se pohlavního styku, muž jí to rozmlouvá. V 03.50 na pokoji klid. Trapasy podobného druhu se v rodině komentovaly sloganem, To je úroveň.“ Nemám pocit, že by byl Pavel Kohout jakkoli poškozen zveřejněním výše uvedené skutečnosti, které se Jiří Dienstbier tolik bojí. Dopis sedmnácti disidentů nakonec upadl v zapomnění a archivy zůstaly naštěstí pro badatele otevřené.

Před více než rokem se občan V. H. rozhodl obrátit na ústavní soud se stížností, že ochrana jeho osobních údajů má přednost před svobodou bádání. Ke stejné věci se vyjádřil i Nejvyšší soud, který navrhl zrušení části archivního zákona, která umožňuje studovat dokumenty včetně osobních a citlivých údajů. V odůvodnění je napsáno, že osobní údaje spolupracovníků jsou chráněny lépe, než osob sledovaných. Toto tvrzení by platilo, pokud by nebyly zveřejněny všechny evidenční pomůcky Státní bezpečnosti. V současné době je zjištění identity spolupracovníka na internetu otázkou několika minut.

Archiv Bezpečnostních složek, Ústav pro studium totalitních režimů, Ústav pro soudobé dějiny a Historický ústav Akademie věd ČR, zaslaly společné stanovisko Ústavnímu soudu, ve kterém upozorňují, že omezení bádání v archiváliích z důvodu ochrany osobních a citlivých údajů, tedy přesně to co požadoval dopis sepsaný před deseti lety Janem Křenem, způsobí: “Takovéto „odlidštění dějin“ by vedlo k hrubému zkreslení a nepochopení souvislostí, neboť právě znalost osobních vazeb umožňuje poznání příběhů protikomunistického odboje a odporu.“

Malá poznámka na závěr. Nejméně jeden historik signoval oba dokumenty. Občas je až směšné s jak nesnesitelnou lehkostí lidé ve svobodné společnosti podepisují petice dopisy a prohlášení, aniž by si uvědomovali, co vlastně požadují.