Co dělal prezident Pavel 17. listopadu 1989? „Vlastně jsem se učil na špiona“

Sedmnáctého listopadu v centru dění, ale na opačné straně. Nedělní oslavy sametové revoluce nebyly podle prezidenta Petra Pavla abstraktním symbolem, ale připomínkou toho, že už 35 let máme příležitost budovat svou zemi i život podle svých představ. To bylo alespoň jeho hlavní poselství, když byl v neděli tázán novináři na Národní třídě, co pro něj svátek znamená. Před 35 lety měl ale zřejmě trochu jiné představy. V jednom ze starších rozhovorů dokonce i popsal, co 17. listopadu konkrétně dělal.

Pavel si v neděli podobně jako další politici i řadoví občané přišel připomenout návrat svobody a demokracie. Jeho odpůrci provázeli jeho příchod pískotem a výkřiky „Hanba“, jiní zase tleskali a volali „Děkujeme“.

Listopadová revoluce přinesla hlavně příležitost a záleží na každém, jak s ní naloží, uvedla také hlava státu s tím, že byla „pro každého z nás“. Ne vše se podle Pavla podařilo a daří, důležité je zkusit něco změnit a vzájemně si naslouchat. „Mnohem lepší než křičet na Národní třídě je přijít a navrhnout, co je lepší,“ vzkázal prezident těm, kteří pískali.

Pavlovi, který před zvolením do prezidentské funkce zastával vysoké funkce v české armádě i v NATO, někteří vyčítají jeho předlistopadové angažmá v armádě normalizačního Československa a členství v komunistické straně. Pavel do KSČ vstoupil jako čtyřiadvacetiletý v roce 1985. Opakovaně řekl, že to bylo rozhodnutí, na který není pyšný, a omluvil se za to.

„Může mě mrzet, že jsem proti režimu nevystupoval, což jsem ale jako voják ani moc nemohl. I proto to vnímám jako druhou šanci, protože i pro mě režim a jeho konec byl ostudný, protože tehdejší československý režim nedokázal reagovat na změnu a to mě jako mladého člověka frustrovalo stejně jako jiné,“ prohlásil v neděli pro ČT24 prezident. Řekl také, že mu je líto, že už od dětství nebyl vychováván tak, aby měl jasno jako ostatní.

Učil jsem se na špiona

I podle jeho vlastních slov ale tehdy smýšlel jinak. „Byl jsem na Národní třídě a na Václaváku. Tehdy jsem studoval ve zpravodajské škole. Vlastně jsem se učil na špiona. Ale na špiona, který měl být zaměřený na ochranu zájmů republiky, ne na tzv. vnitřního nepřítele,“ řekl v roce 2019 pro Deník N, v jehož redakční radě tehdy seděl.

„Co se vám honilo hlavou?“ tázala se dále redaktorka. „Převažující pocit byl obrovská zvědavost. Pochopil jsem, že tam musím být, vidět to a cítit,“ řekl před pěti lety Pavel.

Pavel však tehdy neupřesnil co konkrétně na Národní třídě 17. listopadu 1989 dělal. To odhaluje spíše jeho odpověď Hospodářským novinám před dvěma lety. „O dění na Národní třídě jsem se dozvěděl pohledem z okna, protože jsem chodil do školy jen pár desítek metrů vedle. V Praze jsem tehdy studoval postgraduální kurz v oboru vojenské zpravodajství. Dali nám doporučení se do ničeho nezapojovat. Byl pátek odpoledne a kvůli zmatku a uzávěrám jsem se na nádraží k cestě za rodinou do Prostějova dostával jen s obtížemi,“ postěžoval si.

Pavlova minulost

Pavlova minulost byla před prezidentskou volbou i po ní předmětem mnohých diskuzí. Někteří jeho omluvu přijali, pro další zůstává nepřijatelné, aby v čele státu stál bývalý komunista, který se učil na rozvědčíka.

Zarezonovala například výpověď bývalého vojáka a softwarového vývojáře Pavla Beneše. „Nelíbí se mi, že Petr Pavel neříká o své minulosti úplnou pravdu. Nezdá se mi pravděpodobné, že by Pavel, který byl tehdy předsedou naší základní organizace KSČ, mohl být svědkem událostí na Národní třídě, protože průvod tam přišel až večer a my studenti jsme jako každý pátek odjížděli už odpoledne domů mimo hlavní město,“ vyjádřil pochybnosti Pavlův spolužák s tím, že se všichni sešli až v pondělí 20. listopadu.

Pavel tehdy nebyl v žádné exekutivní roli, nikomu nevelel a neměl žádnou zodpovědnost za vojáky. „Byl jsem student, který měl zodpovědnost jen za svoje ořezané tužky. Se spolužáky jsme to tehdy probírali velice intenzivně. Například naše obavy, co bychom dělali, kdyby nás povolali zpátky k jednotkám a dali nám nějaké rozkazy, se kterými bychom nesouhlasili,“ tvrdí bývalý předseda vojenského výboru NATO a pozdější prezident.

Podle Beneše dokonce dostali od školitelů za úkol, aby během čtyřiadvacetihodinových služeb sledovali zahraniční vysílání a referovali o tom, co se vysílá za dění z Československa. „My s Pavlem jsme sledovali francouzské stanice, protože jsme byli francouzštináři. Úkol chodit mezi lidi a zjišťovat informace jsme neměli. Naopak jsme měli zůstat v utajení a neměli se nikde ukazovat, i když jsme byli vycvičení v tom, jak se vyhnout sledování, jak sami sledovat a zakládat mrtvé schránky,“ oponuje Beneš s odkazem na to, že disponovali falešnými občanskými průkazy a krycími jmény Petr Pávek a Pavel Benda.

Tehdejším studentům zpravodajského kurzu vedení říkalo, že je vše zinscenované a ve skutečnosti je všechno jinak. Podle Beneše dostali rozkazy s tím, že všichni zůstávají v utajení a ještě budou potřeba. „Teprve v lednu 1990 přišel rozkaz, že máme zrušit své členství v KSČ. Já z kurzu a z armády odešel, Pavel pokračoval dál. Podle mého názoru prostě převlékl kabát a rozhodl se dělat kariéru,“ míní Beneš.