Tsipras couvá? Jen potvrzuje, že je komunista
1
Řecké drama nezadržitelně spěje ke svému vyvrcholení. Momentálně to vypadá na „happy end“. Uvozovky jsou opravdu na místě. Atény nakonec, zdá se, učiní to, co se už od ledna jeví jako jediné krátkodobě smysluplné řešení (a výraz „krátkodobě“ je také opravdu na místě). Couvnou. Takže i volební program Syrizy, konglomerátu ultralevých, maoistů, trockistů, komunistů a kdo ví, koho ještě, se zřejmě brzy promění v trhací kalendář.
Ještě před pár dny, lépe řečeno před referendem, se přitom Tsipras dušoval, jak převelice mu záleží na vůli lidu. Ačkoli se lid – byť v narychlo svolaném, na koleně uplichtěném plebiscitu – vyjádřil proti dohodě s věřiteli, komunistický premiér jeho názoru málo dbá a pět minut po dvanácté připravuje dohodu, která se podle zákulisních informací vlastně vůbec neliší od té, co byla na stole už 26. června a ke které se lid v referendu vyjádřil zamítavě.
Zatímco vyhlášení referenda ještě mohlo být interpretováno jako akt ryzí demokracie, vším dalším Tsipras tuto možnost dokonale zazdil. A nezapřel tak v sobě komunistu, v jehož nitru jakýkoli záchvěv demokratického smýšlení roztává stejně rychle jako sníh na Akropoli.
Potvrdil tak, že referendum sloužilo hlavně jako nátlakový prostředek. Bylo vyhlášeno s nestandardně krátkým předstihem (to by se ještě dalo omluvit vzhledem k časovému presu), nestandardně bylo jako první odpověď „ne“, nestandardně se hlasovalo o návrhu, který podle věřitelů už ani nebyl na stole, nestandardně se hlasovalo o textu, který byl do řečtiny přeložen zbrkle a chybně.
Nakonec se tak ukázalo hlavně to, nač jsme u komunistů dobře zvyklí: rádi se zaštiťují vůlí lidu, ale jen pokud a dokud se jim to hodí. Pánové Tsipras, ale také Varufakis či Tsakalotos si v tom nijak nezadají s tuzemskými komunistickými pohlaváry neblahé paměti. A je jedno, že nenosí tesilové obleky z Oděvního podniku Prostějov, ale štramáckou rozhalenku, že nejsou úderníky dělnické třídy, ale pyšní se prestižním vzděláním z britských univerzit (platí pro poslední dva jmenované).
Zkrátka a dobře, pokud Tsipras nyní opravdu couvne, aniž by poté odstoupil (jako ministr financí Varufakis), historicky se znemožní. Ne proto, že couvl, nýbrž proto, jaké kolem toho dělal tanečky. Že se zaštiťoval vůlí lidu, na kterou se vzápětí vykašlal. Také proto, že více než pět měsíců nekonečných vyjednávání napáchalo další obří škody na řecké ekonomice. Tsiprasovu neúspěšnou hru vabank platí v prvé řadě německý daňový poplatník, doufaje přitom, že mu řecký daňový poplatník ty prostředky kdesi v daleké budoucnosti vrátí.
Ale to je vlastně symptomatické. Komunisté mívají rozmáchlé představy o tom, kam by se mělo lidstvo ubírat (a kdo se začte například do politického manifestu páně Tsakalotose, Tsiprasova ministra financí, pochopí, že právě cesta ke světovému socialismu, předstupni komunismu, je tím, oč jde téhle celé suitě zejména). Jen by jaksi tuhle dobrodružnou cestu měl vždycky platit někdo jiný. A zhusta právě někdo – jako třeba německý daňový poplatník –, kdo šálivým svodům socialismu a komunismu dokáže odolávat.
