Jak al-Káida k 11. září přišla

Termínem „válka v srdci islámu“, který jsem zmínil v minulém článku (Islámským státem to nezačalo ani neskončí), nazval svou knihu z roku 2004 významný francouzský arabista Gilles Kepel – kniha vyšla v českém překladu v roce 2006.

Psal ji dva a půl roku po útocích z 11. září 2001 a rok a půl po americké invazi do Iráku, jež měla svrhnout diktátora, rozdrtit teroristy a nastolit demokratický režim, který bude díky svým úspěchům stabilizovat celou oblast… Bin Ládin zmizel kdesi v horách Hindúkuše, odkud posílal skrz satelitní stanice své vzkazy, jež na civilizovaný svět působily jako poselství z temnot, jinde však měly schopnost mobilizovat nové stoupence džihádu a rozněcovat vůli „svaté války“ proti nevěřícím. V čase, kdy text dopisuje (březen 2004), explodují bomby příměstských vlacích v Madridu…

Kepel není (v té době) jednostranný odpůrce americké „války s terorem“, má však jako znalec regionu řadu výhrad k její koncepci a příliš nevěří v její úspěch. Má totiž za to, že americká strategie vychází z nepochopení ani ne tak toho, oč islamistickým teroristům jde (tady opravdu není moc pochyb: nenávidí Západ a chtějí mu, jak jen možno, škodit), jako spíš toho, co to vlastně „al-Káida“ je, jak pracuje, jaká je její taktika a podstata.

Spojené státy dělají tu chybu, píše Kepel, že mají představu, kterou zdědily z dob studené války, tedy že nepřítel někde sídlí (v Moskvě, nyní v Bagdádu), má za sebou nějakou instituci, podporuje ho nějaký stát, z něhož je prostě možné jej silou „vykouřit“. Tento omyl plyne též z představy, že počínání nepřítele lze posuzovat podle nějakých univerzálních hodnot, které přece sdílejí všichni lidé na světě: především práva na život. Jak ale bojovat s nepřítelem, jenž v pozemském životě žádnou zvláštní hodnotu nespatřuje, ba před životem dává přednost mučednické smrti?

Vypadá to iracionálně, ale osnovatelé atentátů z 11. září a dalších teroristických činů se přitom řídí také logikou a racionalitou, ovšem jinou, než si člověk, který naděje vkládá do života především zde na zemi, dovede představit.

Od atentátů z 11. září uplyne v neděli patnáct let, což je dost na to, aby člověk, který tehdy s úžasem sledoval ono „peklo v přímém přenosu“, pozapomněl, oč vlastně šlo a co tomu předcházelo. Pomineme-li šílence, fantasty a duševně nemocné, kteří vědí, že si to Američané spolu s Mossadem udělali sami, zůstalo především vědomí nějakého „velkého třesku“, přelomového výbuchu, jenž uzavřel jednu kapitolu dějin (docela nadějnou) a otevřel dveře k návratu do barbarství, úzkosti a iracionální krutosti.

Atentáty 11. září, píše Kepel, však z hlediska svých strůjců iracionální vůbec nebyly. Byly naopak vysoce působivým vyvrcholením chladného a racionálního procesu, jehož cíl byl „položkou v přesně vypočítané stoupající matematické řadě“. Fanatická na nich byla pouze neukojitelná touha teroristů po obětování se a způsob provedení. Ten měl děsit i imponovat – a obojí se povedlo.

Při vystopování zrodu úvah, na jejichž konci je zřícení World Trade Center, je nutné mít na paměti dvě větve radikálního islamismu, které ztělesňovaly dvě ikony al-Káidy: jednak dosud žijící a kdesi se skrývající Egypťan Ajmán Zavahrí, jednak daleko známější, protože jaksi „charismatičtější“ Usáma bin Ládin ze Saúdské Arábie. Ideologem a „Leninem“ terorismu je ovšem Zavahrí, vystudovaný lékař, a jeho spis Jezdci pod zástavou Prorokovou je jakýmsi Co dělat? islamistického teroru. Usáma bin Ládin byl spíš jeho mediální tváří, manažerem a sponzorem. Jeden vychází z radikálního islamismu, který navazuje na učení a aktivity egyptských Muslimských bratří, druhý čerpá ze saúdského wahhábismu, striktní formy islámu. K tomu oba přidávají teror a revoluční perspektivu, jež není tak vzdálená od pučistické taktiky extrémně levicových evropských teroristů. Kepel připomíná i středověkou tradici muslimské sekty asasínů, kteří, omámeni hašišem, sjíždějí z hor do údolí vraždit nepřátele víry.

Zásadní je ovšem eschatologický rozměr jejich uvažování. Kepel vysvětluje, že osnovatelé atentátů a džihádisté vůbec žijí v jakémsi dějinném zakletí, kdy činy, bitvy a skutky dávno minulé se v jejich představách odehrávají znovu, a to s veškerým emotivním nábojem. Jsou to dějiny věčného džihádu proti cizáckému – křesťanskému či židovskému – nepříteli, proti pohanům, proti těm, kteří ohrožují, zesměšňují a napadají Proroka. Ti všichni už byli jednou poraženi, ale po novém náporu křižáků došlo k ústupu islámu, jenž si nyní musí to své vzít zpět. Dějiny jsou zaklety do neměnnosti svého výkladu, který je jednou provždy popsán v posvátných textech. Nyní se časy, kdy Mohamed vyhlásil svůj boj, tedy rok hidžry, 622, znovu vrací na počátek, znovu začíná bitva, která už jednou vítězně proběhla. Muslimové v ní zcela jistě zvítězí – protože už jednou zvítězili. Nakonec ani západnímu světu nezbyde nic jiného než přijmout islám.

Nad takovou vizí světa je, jak píše Kepel, možné se pousmát. Je to samozřejmě fantazmagorie nehodná moderního světa. Avšak její mobilizační náboj je obrovský a ve frustrovaném prostředí islámské společnosti, v prostředí škol, madras, kde se do hlav od raného dětství vštěpuje taková indoktrinace, má svůj nesporný vliv a účinek. Je přitom možné žít ve schizofrenii, že konečná bitva mezi světem islámu a Dár al-harb, světem války, jímž je rozuměn Západ, bude znovu vybojována.

Oba hlavní ideologové i praktici tohoto apokalyptického učení, bin Ládin a Zavahrí, se sešli na začátku 90. let, kdy se různě přemísťovali po štacích džihádu (Súdán, Jemen, Bosna, Čečensko...), přičemž hlavní základnou byl Afghánistán, který byl po odchodu Sovětů (1989) a vítězství Tálibánu (1996) živnou půdou pro všechny, kdo chtěli zasvětit svůj život svaté věci a mučednictví.  

Druhá polovina 90. let je však přes dílčí úspěchy džihádistů také obdobím stagnace. Neúspěchem končí odpor proti Mubárakovi v Egyptě i proti vládě v Alžírsku, ztroskotá pokus o přeměnu Bosny v základnu islamismu, též v Čečensku džihád přešlapuje na místě. Lidové povstání muslimů se neuskutečnilo, jediná islámská revoluce je pořád ta, která proběhla v letech 1978–79 v šíitském Íránu. Islámští radikálové vidí, že podpora slábne a vidina založení islámského státu se vzdaluje.

Ideologové se proto rozhodnou změnit strategii a místo předpokládaného boje s „blízkým“ nepřítelem (zkorumpované a bezbožné vlády muslimského světa) se přikloní na stranu nemilosrdné války se „vzdáleným nepřítelem“ (USA, Západ, Izrael a vůbec vždy a všude Židé).

Nejsou samozřejmě padlí na hlavu a nemyslí si, že jsou schopni Spojené státy vojensky či teroristicky porazit jedním nebo několika útoky; doufají v něco jiného: že impozantní útok na americké (západní, židovské) cíle bude mít obrovský mobilizační účinek, že jeho mediální odezva přivede do řad džihádistického teroru další následovníky, kteří se zhlédnou v příkladu svatých mučedníků, již zasáhli „satana“ v samotném jeho srdci. Záběry na mrtvé, raněné a na zřícené budovy uprostřed pyšného města mají zasít hrůzu a strach do řad nepřátel a zažehnout jiskru v řadách bojovníků připravených obětovat se pro svatou věc.

V prohlášení z února 1998 bin Ládin a Zavahrí společně požadují, aby „Američané a Židé byli zabíjeni všude na světě“. Následují atentáty na americká velvyslanectví v Tanzánii a Keni (srpen 1998) a útok na americkou válečnou loď USS Cole v Adenu (říjen 2000). Jsou to sice krvavé, ale vzdálené atentáty v exotických zemích, které ještě nevyvolají žádný zvláštní zájem. Podle Kepela jsou však pečlivě naplánované a mají signalizovat, že smyčka se stahuje. Jejich hlavním cílem je nalákat nové adepty mučednické smrti, ukázat jim, že boj pokračuje. V září 2000 propuká v Palestině druhá intifáda, jež se rychle „džihádizuje“ a kterou stratégové z al-Káidy cynicky použijí jako záminku k právu zabíjet Židy a jejich hlavní pomahače, Mistry zla, Američany, kdykoli, kdekoli a jakkoli: „Zabíjet Američany a Židy pouhým výstřelem, dýkou, běžnou výbušninou, ocelovou tyčí, na tom není nic nemožného...“ píše Zavahrí. Chce to však nějakou opravdu spektakulární akci, něco, co naplní srdce ummy, islámského národa, hrdostí a obdivem.

Tehdy se tvoří tým, který připraví atentáty 11. září. Jde o bojovníky se vzděláním, dosaženým většinou na Západě, takže jsou schopni provádět složité operace. Racionální svět svých studií (měli to být inženýři, architekti, lékaři...) zamění za prostředí šílených úvah, z nichž se zrodí fantastický plán, který vyústí ve výjev, jenž nikdy nezmizí z paměti.

Výjev, kterému je ale třeba trochu rozumět.

Další zajímavé texty najdete v Týdeníku Echo zde.