1 spjatost s planetou?

Biologické pumpy a planetární svědomí

Témata: ,

Ale věci nechtějí být spravovány špatně. Aristoteles, Metafyzika.

Na vývoji atmosféry je pozoruhodných několik rysů:

1.Prakticky celá atmosféra není výslednicí „slepých“ fyzikálních a chemických procesů, ale biologické evoluce. Lynn Margulisová hovoří o mikrobiálních kolébkách, jako o procesu, kdy se v období trvajícím víc jak dvě miliardy let naučila různá mikrobiální společenstva „spolupracovat“, vytvořila kyslíkovou atmosféru a systémem zpětných vazeb zajistila její stabilní složení, kdy se např. obsah kyslíku v atmosféře posledních 500 milionů let téměř nemění. Předpokládáme, že na cestě k tomuto stavu atmosféry docházelo k omylům a slepým evolučním uličkám. Současnou atmosféru tak rostliny, savci a ostatní zvířata i samotný člověk mohou vnímat jako „dar“ předcházející biologické evoluce. Jsme-li nějakým způsobem spjati s planetárním životem a jeho čtyři miliardy let trvající historií, je to skrze každý nádech. A tak tomu bude už vždycky. Bez podpůrné mikrobiální struktury by během několika desetiletí došlo k degradaci atmosféry. Proto má kontaminace přírodních systémů reaktivním dusíkem, který funguje jako hnojivo některých řas a sinic, dopad na samotné základy biologické rovnováhy. Podobně ničivá je i acidifikace povrchové části oceánu.

2.Zemský systém je od prvohor zároveň vyladěn tak, aby alespoň na části glóbu panovaly teploty, které umožňují život složitých organismů a společenstev. Základem tohoto vyladění je taková pozice Země vůči Slunci, která umožňuje současnou existenci všech tří vodních skupenství – jako kapaliny, páry i ledu. Přeměna skupenství uvolňuje či naopak spotřebovává energii a ve svém důsledku vede k mnohem mírnějšímu kolísání teplot. Součástí stabilizačního mechanismu je i dvousystém Země-Měsíc, kde Měsíc stabilizuje výkyvy zemské osy, takže nedochází k rychlým posunům klimatických pásem.

3.Oba homeostatické procesy (homeostáze je schopnost udržet rovnováhu při změně podmínek) – tedy poslední půl miliardy let stabilní složení atmosféry a zároveň poměrně malé změny zemské teploty shrnul James Lovelock do teorie Gáia, která Zemi považuje za jeden velký, na mnoha úrovních propojený superorganismus. Z náboženského či parareligiozního pohledu se projevuje jako postoj údivu a úcty k Zemi, ale z vědeckého hlediska je důležité poznání, že atmosférické, geologické a biologické procesy jsou navzájem úzce propojeny do tzv. biogeochemických cyklů. Ty probíhají zejména v prostředí oceánů a půd.

Horních zhruba 30 cm půd i hladiny moře je vlastně obrovská reakční kolona, kde se váží či uvolňují látky. Má podobnou funkci jako kůže u savců. Přesun např. uhlíku ve formě oxidu uhličitého z atmosféry do humusu v půdách nebo vápenců v moři zajišťují tzv. biologické pumpy, jejichž účinnost závisí na čistém moři a půdě, jejíž biota nebyla narušena herbicidy a pesticidy. Typická reakce spočívá v tom, že vápnité mořské řasy slučují ze vzdušného oxidu uhličitého a vápníku rozpuštěného v mořské vodě karbonátové schránky, které se hromadí na mořském dně a vytvářejí vápencové vrstvy. V případě oxidu uhličitého rovněž funguje jeho rozpouštění v mořské vodě a přenos do hlubších částí oceánu (solubility pump). Podobně jako u kyslíku, je i oxid uhličitý lépe rozpustný v chladné vodě.

Když se na celou záležitost podíváme z dlouhodobého geologického hlediska, všimneme si, že v dobách, kdy vznikalo uhlí (tedy hlavně uhlík s malým množstvím kyslíku), téměř nevznikaly vápence (tedy uhlík s velkým množstvím kyslíku) a stejný mechanismus platí pro sirníky (síra bez kyslíku) a sírany (síra s kyslíkem). Biologické pumpy v geologickém měřítku tedy citlivě reagují nejenom na množství uhlíku a síry v atmosféře, ale i na koncentraci kyslíku. Uhlík v podobě oxidu uhličitého má na povrch planety oteplující vliv, zatímco síra uvolňovaná z mořských organismů v podobě dimetylslufidu (DMS, to je ta známá vůně řas tlejících na mořském pobřeží) vytváří aerosoly a celkově ovzduší nad mořem ochlazuje.

Mikroorganismy a v menší míře les je schopen vyrovnávat teplotní extrémy a zemský systém přesunem uhlíku a síry oteplovat i ochlazovat. Proto jsou přírodovědci tak citliví na znečištění hladiny moře a degradaci půd. Vnímají ji jako ohrožení základního planetárního metabolismu.

Systém, který v planetárním měřítku udržuje víceméně stabilní složení atmosféry a tím i teplotu povrchu, musí být robustní, aby přestál velké sopečné výlevy a občasné pády meteoritů. Přesto si a to již někdy od počátku 60. let minulého století nejsme jisti, zda lidé neohrožují fungování biologických pump. V péči o planetu se nejedná jen o vypouštění skleníkových plynů do ovzduší, ale o nenarušenou funkci přírody, která nám prokazuje tzv. ekosystémové služby, tedy zdarma vyrábí kyslík a ukládá část námi uvolněného oxidu uhličitého.

Poškozování základních biologických funkcí se u některých lidí projevuje jako tzv. „planetární svědomí“. To můžeme vnímat jako určitý druh vnitřní globalizace, kdy cítíme spjatost s planetou, vodami, oceánem a posléze i s lidmi žijícími na jiných kontinentech. Je to druhá, lepší strana globalizačního konzumerismu. Projevuje se v hnutích jako „fair trade“, firemní zodpovědnost, do it yourself – udělej si sám a v dalších formách chování. Pro tuto rozkolísanou dobu je typické, že se vedle sebe objevují silně destruktivní formy chování společně s mnoha příklady pozitivní globální evoluce.

Je zajímavé a pochopitelné, že péči o domov, o celou planetu jako jediný domov, který máme, jako první objevily ženy. V Americe to byla silná trojice Rachel Carsonové s její péčí o čisté životní prostředí, Jane Jacobsové vnímající rozpad města a Betty Friedanové starající se o vyváženost ženského a mužského světa. U nás podobné snahy nalézáme mnohem dřív už na počátku 20. století v díle duchovní družky básníka Otokara Březiny – Anny Pammrové, které nejenom rozvíjela „ženskou otázku“, ale vnímala, že svět potřebuje nějakou hlubší nauku – ekosofii – tedy něco jako ekologickou moudrost. Reagovala tím na mystickou teosofii Heleny Blavatské i dosud v Německu velice populární antroposofii Rudolfa Steinera. Řada tehdejších tézí zní i ve filosofii současných ekologických hnutí.

 

Čtěte první díl: Věk nerovnováhy

Čtěte druhý díl: Podzim v zimě, zima na jaře

Čtěte třetí díl: Globální oteplování není věcí názoru. Prostě tady je

Čtěte čtvrtý díl: Stárnoucí myslivci to nezvládnou

Čtěte pátý díl: Perfektní bouře a apokalypsa horší Lenina

Čtěte šestý díl: Cykly kolapsů, uprchlíci i české deště

Čtěte sedmý díl: Exponenciální růst je pěkné svinstvo

Čtěte osmý díl: Katastrofa je motorem dalšího vývoje

/
Autor je geolog a esejista

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.