1 spjatost s planetou?

Biologické pumpy a planetární svědomí

Témata: ,

Ale věci nechtějí být spravovány špatně. Aristoteles, Metafyzika.

Na vývoji atmosféry je pozoruhodných několik rysů:

1.Prakticky celá atmosféra není výslednicí „slepých“ fyzikálních a chemických procesů, ale biologické evoluce. Lynn Margulisová hovoří o mikrobiálních kolébkách, jako o procesu, kdy se v období trvajícím víc jak dvě miliardy let naučila různá mikrobiální společenstva „spolupracovat“, vytvořila kyslíkovou atmosféru a systémem zpětných vazeb zajistila její stabilní složení, kdy se např. obsah kyslíku v atmosféře posledních 500 milionů let téměř nemění. Předpokládáme, že na cestě k tomuto stavu atmosféry docházelo k omylům a slepým evolučním uličkám. Současnou atmosféru tak rostliny, savci a ostatní zvířata i samotný člověk mohou vnímat jako „dar“ předcházející biologické evoluce. Jsme-li nějakým způsobem spjati s planetárním životem a jeho čtyři miliardy let trvající historií, je to skrze každý nádech. A tak tomu bude už vždycky. Bez podpůrné mikrobiální struktury by během několika desetiletí došlo k degradaci atmosféry. Proto má kontaminace přírodních systémů reaktivním dusíkem, který funguje jako hnojivo některých řas a sinic, dopad na samotné základy biologické rovnováhy. Podobně ničivá je i acidifikace povrchové části oceánu.

2.Zemský systém je od prvohor zároveň vyladěn tak, aby alespoň na části glóbu panovaly teploty, které umožňují život složitých organismů a společenstev. Základem tohoto vyladění je taková pozice Země vůči Slunci, která umožňuje současnou existenci všech tří vodních skupenství – jako kapaliny, páry i ledu. Přeměna skupenství uvolňuje či naopak spotřebovává energii a ve svém důsledku vede k mnohem mírnějšímu kolísání teplot. Součástí stabilizačního mechanismu je i dvousystém Země-Měsíc, kde Měsíc stabilizuje výkyvy zemské osy, takže nedochází k rychlým posunům klimatických pásem.

3.Oba homeostatické procesy (homeostáze je schopnost udržet rovnováhu při změně podmínek) – tedy poslední půl miliardy let stabilní složení atmosféry a zároveň poměrně malé změny zemské teploty shrnul James Lovelock do teorie Gáia, která Zemi považuje za jeden velký, na mnoha úrovních propojený superorganismus. Z náboženského či parareligiozního pohledu se projevuje jako postoj údivu a úcty k Zemi, ale z vědeckého hlediska je důležité poznání, že atmosférické, geologické a biologické procesy jsou navzájem úzce propojeny do tzv. biogeochemických cyklů. Ty probíhají zejména v prostředí oceánů a půd.

Horních zhruba 30 cm půd i hladiny moře je vlastně obrovská reakční kolona, kde se váží či uvolňují látky. Má podobnou funkci jako kůže u savců. Přesun např. uhlíku ve formě oxidu uhličitého z atmosféry do humusu v půdách nebo vápenců v moři zajišťují tzv. biologické pumpy, jejichž účinnost závisí na čistém moři a půdě, jejíž biota nebyla narušena herbicidy a pesticidy. Typická reakce spočívá v tom, že vápnité mořské řasy slučují ze vzdušného oxidu uhličitého a vápníku rozpuštěného v mořské vodě karbonátové schránky, které se hromadí na mořském dně a vytvářejí vápencové vrstvy. V případě oxidu uhličitého rovněž funguje jeho rozpouštění v mořské vodě a přenos do hlubších částí oceánu (solubility pump). Podobně jako u kyslíku, je i oxid uhličitý lépe rozpustný v chladné vodě.

Když se na celou záležitost podíváme z dlouhodobého geologického hlediska, všimneme si, že v dobách, kdy vznikalo uhlí (tedy hlavně uhlík s malým množstvím kyslíku), téměř nevznikaly vápence (tedy uhlík s velkým množstvím kyslíku) a stejný mechanismus platí pro sirníky (síra bez kyslíku) a sírany (síra s kyslíkem). Biologické pumpy v geologickém měřítku tedy citlivě reagují nejenom na množství uhlíku a síry v atmosféře, ale i na koncentraci kyslíku. Uhlík v podobě oxidu uhličitého má na povrch planety oteplující vliv, zatímco síra uvolňovaná z mořských organismů v podobě dimetylslufidu (DMS, to je ta známá vůně řas tlejících na mořském pobřeží) vytváří aerosoly a celkově ovzduší nad mořem ochlazuje.

Mikroorganismy a v menší míře les je schopen vyrovnávat teplotní extrémy a zemský systém přesunem uhlíku a síry oteplovat i ochlazovat. Proto jsou přírodovědci tak citliví na znečištění hladiny moře a degradaci půd. Vnímají ji jako ohrožení základního planetárního metabolismu.

Systém, který v planetárním měřítku udržuje víceméně stabilní složení atmosféry a tím i teplotu povrchu, musí být robustní, aby přestál velké sopečné výlevy a občasné pády meteoritů. Přesto si a to již někdy od počátku 60. let minulého století nejsme jisti, zda lidé neohrožují fungování biologických pump. V péči o planetu se nejedná jen o vypouštění skleníkových plynů do ovzduší, ale o nenarušenou funkci přírody, která nám prokazuje tzv. ekosystémové služby, tedy zdarma vyrábí kyslík a ukládá část námi uvolněného oxidu uhličitého.

Poškozování základních biologických funkcí se u některých lidí projevuje jako tzv. „planetární svědomí“. To můžeme vnímat jako určitý druh vnitřní globalizace, kdy cítíme spjatost s planetou, vodami, oceánem a posléze i s lidmi žijícími na jiných kontinentech. Je to druhá, lepší strana globalizačního konzumerismu. Projevuje se v hnutích jako „fair trade“, firemní zodpovědnost, do it yourself – udělej si sám a v dalších formách chování. Pro tuto rozkolísanou dobu je typické, že se vedle sebe objevují silně destruktivní formy chování společně s mnoha příklady pozitivní globální evoluce.

Je zajímavé a pochopitelné, že péči o domov, o celou planetu jako jediný domov, který máme, jako první objevily ženy. V Americe to byla silná trojice Rachel Carsonové s její péčí o čisté životní prostředí, Jane Jacobsové vnímající rozpad města a Betty Friedanové starající se o vyváženost ženského a mužského světa. U nás podobné snahy nalézáme mnohem dřív už na počátku 20. století v díle duchovní družky básníka Otokara Březiny – Anny Pammrové, které nejenom rozvíjela „ženskou otázku“, ale vnímala, že svět potřebuje nějakou hlubší nauku – ekosofii – tedy něco jako ekologickou moudrost. Reagovala tím na mystickou teosofii Heleny Blavatské i dosud v Německu velice populární antroposofii Rudolfa Steinera. Řada tehdejších tézí zní i ve filosofii současných ekologických hnutí.

 

Čtěte první díl: Věk nerovnováhy

Čtěte druhý díl: Podzim v zimě, zima na jaře

Čtěte třetí díl: Globální oteplování není věcí názoru. Prostě tady je

Čtěte čtvrtý díl: Stárnoucí myslivci to nezvládnou

Čtěte pátý díl: Perfektní bouře a apokalypsa horší Lenina

Čtěte šestý díl: Cykly kolapsů, uprchlíci i české deště

Čtěte sedmý díl: Exponenciální růst je pěkné svinstvo

Čtěte osmý díl: Katastrofa je motorem dalšího vývoje

Z nového čísla Konec thatcherismu. Jak volby změnily Velkou Británii

Echo týdne: Vkus Moniky Babišové ● Komentář: Zvrácení svobodných voleb ● Svět: Andrej Babiš na nás uvalil světovou zelenou revoluci ● Kauza: Skrytá, ale stejně reforma ● Civilizace: Hladem ku zdraví?

Anglické odcházení Co bude s Evropou, když Britové řekli exit
Klenot v čase snesitelném Rychlý běh s krumlovskou kartou

/
Autor je geolog a esejista

Pracuje v Geologickém ústavu AV ČR, zabývá se vývojem krajiny, klimatem, životním prostředím a proměnami světa. Učí či učil na českých i zahraničních univerzitách. Publikoval desítky studií, ale i knihy pro širší veřejnost (Krajiny vnitřní a vnější, Dýchat s ptáky, Kameny domova  a další). Spolupracoval na asi stovce dokumentárních filmů i řadě uměleckých výstav. Je ženatý, má dvě dcery, žije a pracuje v Praze a na cestách.

Názory Více

Online zprávy Více