1

Se světem smrti měříme své síly. Vzpomínka na sjezdy KSČ

Témata: ,

Byl to vždy krásný jarní týden. Květen čili máj. Praha byla v květu, do zeleniny přivezli banány, v masně byl k sehnání lovecký salám a čabajka. Některé ulice se zametly a přibylo v nich esenbáků i estébáků. Na kandelábrech se třepetaly rudé vlaječky a soudruh vedoucí samoobsluhy dal do výlohy transparent, že pracující iniciativně očekávají závěry sjezdu, které splní. Jednou za pět let prozářil každodennost normalizace sjezd KSČ.

Už se pomalu zapomíná na to, co to byly sjezdy KSČ. Jaká to byla tehdy nádhera a jaký slavnostní pocit se člověka zmocňoval. Zavzpomínejme proto my starší na ty pěkné dny, těm mladším snad budou následující řádky sloužit k poučení – a možná i trochu závisti vyvolají. Nuže, ponořme se do těch bájných časů…

Komunisti jsou dědici nejpokrokovějších tradic svého lidu, prohlásil akademik Zdeněk Nejedlý a komunisti neměli nikdy potřebu o tom pochybovat. Jejich vláda se jako nejpokrokovější z pokrokových stala dovršením pokroku, ke kterému směřovaly dějiny, jež se mohly v takovém ráji už jen klidně zastavit. Pokrok už nemusel nikam směřovat, bylo třeba jej jen „naplňovat“, „prohlubovat“, „uskutečňovat“. Místem slavnostního prohlubování a utvrzování se staly právě sjezdy.

Za normalizace byly čtyři a byly si podobné jako vejce vejci. Kdyby na prvním, v roce 1971, nějaký nešťastník usnul a probudil se o deset patnáct let později, viděl by na tribuně skoro ty samé obličeje, jen tučnější a časem omšelejší, slyšel by to stejné nekonečné mumlání frází, v nichž se jakoby zaklínalo velké Nic, kvůli kterému se ty orgie pořádaly.

Přesto nelze říci, že sjezdy KSČ neměly svůj jasný smysl a že lze blednoucí vzpomínku na ně odsunout do zapomnění. Vládnoucí moc je neorganizovala ani tak pro sebe, i když jistě pro mnohé straníky-delegáty to byla atrakce: zajet si na týden bezplatně do Prahy, nechat o sebe pečovat, večer jít na slavnostní koncert a uměleckou estrádu, vidět na vlastní oči soudruha Husáka, v letech 1971 a 1981 dokonce i soudruha Brežněva, které si bylo možné dokonce nechat podepsat na delegátský lístek.

Sjezdy KSČ měly ještě druhou stránku, významnější. Demonstrovaly slavnostním a sebeoslavným způsobem absolutní kontrolu nad společností, byly svátečním vrcholem složité, ale v podstatě „jednoduché“ – protože totalitní – pyramidy moci, na jejímž vrcholku se v pětiletém cyklu měl strnulý rituál odehrát.

První sjezd normalizační éry, oficiálně čtrnáctý („vysočanský“ ze srpna 1968 byl vynulován), se konal koncem května 1971. Rudé právo (RP) v úvodníku 26. května mohlo konstatovat, že se odehrává v „ovzduší klidu, serióznosti, hluboké odpovědnosti za další rozvoj země. Nikoliv v hysterické atmosféře líbivých hesel, pomatených slov a rezolucí, jimiž pravice v osmašedesátém rozviřovala veřejný zájem i velikánskou přízeň vyložených nepřátel socialismu“.

Krize byla během necelých dvou let po okupaci vojsk Varšavské smlouvy zažehnána, strana očištěna, síly semknuty a společnost uvedena do mrtvolného klidu. Jiřina Švorcová si ve svém referátu s úlevou vydechla, že „jsme se konečně dočkali, prověřeni a zoceleni dvouletým bojem se všemi nepřáteli socialismu“. Že to byl skutečně „sjezd vítězství nad nepřáteli socialismu“, potvrdila v pozdravném projevu také autorita nejvyšší, osobně přítomný Leonid Iljič Brežněv, bouřlivě přerušován „dlouhotrvajícím potleskem“ a voláním „Ať žije Sovětský svaz, ať žije KSSS“, jak praví RP.

Tanky dosazená kamarila kolem Gustáva Husáka si tu poprvé mohla vyzkoušet model, který se až do roku 1986, kdy se komunisti takto sešli naposledy, téměř neměnil. Sjezd se řídil striktně dodržovanými pravidly, ve kterých byla nějaká odchylka či nepředvídatelnost vyloučena. Pokud snad náhodou nastala, ale těžko si to představit, tak se o ní pochopitelně nic nepsalo. Scénář byl připraven už měsíce, vlastně roky dopředu. Jestli uvnitř aparátu přece jen probíhal nějaký zápas o moc, a lze předpokládat, že zvláště v 80. letech, s narůstající degenerací režimu, již skutečně probíhal, pak o něčem takovém pochopitelně z tribuny sjezdu nikdo nic neslyšel. Prostě buď se nic nedělo, nebo se možná dělo, ale mimo písemně zaznamenanou a zaznamenatelnou sféru.

Rekonstruovat „skrytou“ podobu je proto obtížné, ale vlastně to možná ani není to nejdůležitější. Sjezd byl především otevřenou manifestací, která se sice odehrávala na jednom místě, v 70. letech ve Sjezdovém sále PKOJF, v 80. v nově postaveném Paláci kultury, ale měla do něj být vtažena celá země, všechen „pracující lid“, neboť v jeho zájmu se sjezd scházel, na jeho závěry čekal a z jeho „myšlenek“ se učil. Samozřejmě že to bylo většině společnosti víceméně lhostejné. Vnímala sjezd buď bez zájmu, nebo jej sledovala s tichou ironií, ba s opovržením. Nijak však svou nelibost najevo nedávala a mlčením se de facto rituálu účastnila. Mohutná propaganda pasivitu a lhostejnost nahrazovala („Celá země žije sjezdem,“ hlásaly pokaždé titulky RP) a vytvářela tak virtuální realitu, která se však mohla jevit také jako tichý souhlas a přiznání legitimity režimu. Na prvomájových průvodech, jež následovaly několik týdnů po sjezdech (s výjimkou onoho v roce 1971), už se mávalo na kynoucí aparátníky na tribuně transparenty, na nichž stálo, že „závěry XV. (XVI. nebo XVII.) sjezdu splníme“.

Normalizační režim v mnohém připomínal stav před dějinami, v němž mytický čas nahradil čas historie, která jako by zanikla. Protože je společnost důkladně „vědecky“ řízena, nelze předpokládat, že by se v ní stalo něco nepředvídatelného. Čas přesto nestál, odvíjel se v cyklech. Sjezd byl jeho centrální osou. To, co bylo před ním, by se dalo nazvat časem očekávání, časem komunistického adventu. Novoroční projev Gustáva Husáka připomněl, že půjde o rok sjezdu. Několik měsíců před ním se spustila propagandistická kanonáda, která se stupňovala až k frenetickému zahájení spektáklu, několik dní orgiasticky vrcholila a pak ještě dlouho doznívala. Metafora s pohlavním stykem s následkem otěhotnění není úplně od věci.

Stránky RP a podřízených tiskovin, tedy všech, se měsíce a týdny „před“ zaplňovaly články, v nichž se pracující svěřovali, s jakými plány, zkušenostmi, očekáváními a závazky kráčejí vstříc jednání sjezdu. Během jeho konání pak přímo na místo přicházejí zdravice a hlášení, že právě v těchto dnech byl splněn závazek či padl rekord. Po skončení sjezdu následovalo druhé kolo, nyní již oplodněné o sjezdové „myšlenky“, na které dlouho pracující čekali a které budou horlivě zavádět do praxe.

Pod titulkem RP Zdroj inspirujících námětů čteme: „Jednání sjezdu, především pak Politická zpráva ÚV KSČ přednesená Husákem, se setkává se širokým ohlasem. Lidé ji poslouchali v televizi a rozhlasu, četli v novinách. Stala se inspirujícím zdrojem k novému myšlení nad vlastní prací.“

Hned po projevu soudruha Husáka se předseda JZD Vítězný únor v Selcích svěřuje, že jej „zaujala zejména část zprávy, kde se hovoří o nutnosti šetřit jadrným krmivem“. A už nad tím přemýšlí. Je vlastně jedno, kterému sjezdu tyto poklony lidu vrchnosti byly určeny. Jejich obsah byl vždy stejný: „Tisíce dopisů a telegramů s čestnými hlášeními,“ hlásí RP. V První brněnské strojírně „překročil v prvním čtvrtletí oborový podnik v důsledku iniciativy pracujících výrobu zboží o 10 710 000 Kčs“, v Tušimicích vytěžili o 80 tisíc tun uhlí navíc, ocelárny Most se zavazují, že vyrobí více oceli a válcovaného materiálu, právě ve dnech sjezdu vytvořili v Havířově nový rekord v ražení důlních chodeb. Pod titulkem Splnili, co slíbili čteme, že právě v „děčínských Kovohutích zahájili údernický týden“, rekordy ve výrobě aglomerátu, koksu, surového železa a oceli padaly ve VŽKG a do Gottwaldova právě v době konání sjezdu, tedy o deset dní dříve, začala proudit pitná voda z přehrady. V Dukovanech překročili závazek o 297 GWh a zavázali se zvýšit produktivitu práce o jedno procento a snížit materiálové náklady o půl procenta. Jinde zase ušetřili 14 procent mazutu, což znamená 6300 tun. V Přerovských strojírnách ušetřili dva miliony korun a devizové úspory za jeden a půl milionu korun. Pracující z jakéhosi depa předali sjezdu opravenou lokomotivu a chlapci a děvčata z pionýrské skupiny Jurije Gagarina v Plzni sebrali 73 tun šrotu, z kterého byla tavba darovaná také sjezdu. „Co nejvíce kvalitního sena,“ slibují na počest sjezdu vyprodukovat rolníci ze středního Slovenska…

Jistěže šlo o zinscenované divadlo. Přesto patřila spíš předstíraná a povinně horlivá iniciativa k nutným předpokladům fungování režimu. V mytologickém rámci by jí odpovídala praxe přinášení darů a obětí nejvyššímu božstvu. V praxi normalizovaného státu to byla obyčejná kolaborace, v níž groteska splývala s tragédií. Neodoláme neocitovat pozdrav hokejového obránce Oldřicha Machače, který poslal ze šampionátu v Katovicích. „To, že bojujeme o tituly mistrů světa a Evropy zrovna ve dnech, kdy v Praze probíhá XV. sjezd, je pro nás mimořádnou příležitostí vyjádřit svými výkony a celkovou reprezentací svůj vděk naší straně za všechno, co pro nás, sportovce, vykonala.“ Připomínám, že šampionát Československo tehdy v roce 1976 vyhrálo.

Přestože normalizační sjezdy KSČ představovaly exemplární ukázku pseudoudálosti, byla patrná snaha začlenit je do širšího mezinárodního, ba dokonce světového dění. „Jednání sjezdu se ocitá v centru pozornosti světové veřejnosti,“ poněkud přehání RP v roce 1976. Husákovo vedení nezastíralo, naopak se pyšnilo, že zdejší zřízení je ve všech podstatných rysech odvozeno od sovětského. Delegace z SSSR byla vždy vítána nejbouřlivěji, vedoucí delegace (dvakrát Brežněv, v roce 1976 a 1986 nižší stranické šarže, soudruzi Kirilenko a Solomencev) mluvili z tribuny jako první z hostů a byli přerušováni skandovanými výkřiky. Třeba když Kirilenko řekl, že soudruh Brežněv pozdravuje a vzkazuje, že „je srdcem s vámi“. Také ostatní delegace tvrdého jádra socialistických států přijížděly v top ten sestavě, nikdy se však sjezdu nezúčastnil Ceausescu ani Tito. Exotický nádech dodávaly desítky zástupců komunistických či jinak promoskevsky orientovaných stran z nejroztodivnějších končin světa, Angolou, Bolívií a Beninem počínaje a Zimbabwe a Zanzibarem konče. Vasil Biľak je pokaždé v první den sjezdu jmenovitě přivítal. Všichni pokrokoví turisté dostali slovo, takže v RP ještě dlouho po finiši, který obstaral zpěv Internacionály, bylo co zajímavého číst. Výmluvný je komentář RP, který si v citacích ze zahraničního tisku v roce 1986 stěžuje, že „britské buržoazní deníky věrné své tradici zneužívají i příležitosti zahájení sjezdu k dalším protičeskoslovenským útokům. Daily Telegraph byl však nucen přiznat, že Československo dosáhlo od konce 60. let vysoké životní úrovně, že v ČSSR je dostatek potravin a spotřebního zboží. Lidé mají možnost si kupovat automobily a stavět rekreační chaty“. Lze předpokládat, že britskému reportérovi neušla kulisovitost teatrálního spektáklu a hluboký stav letargie československé společnosti, kterou režim uspokojoval škodovkami a chatami na Slapech…

V roce 1981 západní média pozorně zaznamenala, a přiznalo to i RP, když se v projevu Husák zmínil o Polsku, kde sílilo hnutí Solidarita. „Všem, kdo se snaží zneužívat událostí v Polsku k rozněcování protisocialistických kampaní, je třeba připomenout, že obrana socialistického zřízení je věcí každého socialistického státu, ale i společnou záležitostí států socialistického společenství...“ Znělo to zlověstně. Nikoli náhodou to právě v Praze a z Husákových úst, a za účasti Brežněva, vyvolalo asociace na srpen 1968…

Pokrokové tradice

Pod hvězdou října jsme se narodili / A jdem dál revolučním směrem / Se světem smrti měříme své síly. / Nám patří budoucnost, nám patří zem.“ Básní Pod hvězdou října (míněna bolševická revoluce v Rusku, poznámka pro mladší a zapomnětlivé) vítal sjezd v roce 1981 Ivan Skála. Rétorické spojení jakéhosi revolučního světodějinného patosu se zjevnou nicotností, obsahovou vyprázdněností a nehybností, to byla charakteristika normalizačních sjezdů KSČ. Za erupcemi frází, kterými byl zavalen tehdejší tisk, a zdaleka nejen Rudé právo („Sjezd vyvolal lavinu zájmu a aktivity“, „Jednota a jednomyslnost“, „Slavnostní ruch“, „V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy při budování rozvinuté socialistické společnosti“ atd.), se skrývalo nákladné rituální představení, jehož smysl neúmyslně pojmenoval snaživý reportér RP Stanislav Oborský, který během sjezdů psal infantilní fejetonky: „… sjezd je zrcadlem, v němž každý vidí sám sebe.“ Sjezdy byly zrcadlem, v němž se odrážela senilní strnulá tvář nevábného totalitního režimu, který tady svou ošklivou tlamu víceméně nerušeně šklebil dvacet let. Na sjezdech si ji slavnostně nalíčil.

A jaké to bylo tehdy v máji krásné!

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.