Angela se ještě nerozmyslela

O víkendu se konal další, tentokrát částečný summit EU k uprchlické krizi. Členských států se ho účastnilo deset, tak či onak postižených uprchlickou krizí, k tomu tři státy tzv. západního Balkánu: Srbsko, Makedonie, Albánie. Vzhledem k tomu, jak dramatické výroky nedělní schůzce předcházely (premiér Slovinska Miro Cerar: Nenajdeme-li společné řešení v řádu dní či maximálně týdnů, bude to konec Unie i Evropy), je výsledek nic moc.

Dohodl se jakýsi 17bodový plán, ale nemá ani cenu unavovat čtenáře výčtem bodů. Jde o to, aby z těch desetitisíců uprchlíků, kteří jsou v tuto chvíli někde mezi Tureckem a Německem, podstatná část přečkala zimu někde po cestě. Státy, kudy jde dnešní hlavní tok, jsou mezi sebou rozhádané. Každý se snaží být jen průtokový ohřívač uprchlické vlny, která má dotéci do Německa, ale každý je dotčený, že stát, který je v řetězci před ním, se chová stejně jako on k tomu, který je hned po něm.

Jako úspěch byla vytroubena dohoda na tom, že končí nekoordinované přeposílání uprchlíků z hranice na hranici. Ve skutečnosti se domluvilo jen to, že se vlády o „předávkách“ mají informovat. To ovšem znamená, že tok pokračuje bez překážek dál.

Změnilo by se to jen, kdyby německá kancléřka Angela Merkelová, na jejíž konto ty desetitisíce uprchlíků, kteří jsou na cestě v těchto týdnech, už jednoznačně jdou, dokázala jasně prohlásit, že Německo už nebude přijímat. To se lehčeji napíše než udělá, v jakýkoliv moment, kdy by se k tomu oznámení odhodlala, vždycky bude několik tisíc lidí na cestě, kteří se ocitnou ve vakuu – a s příchodem balkánské zimy by v takovém případě mohl někdo oprášit přezdívku „ledová královna“, vymyšlenou pro Merkelovou v červnu týdeníkem Stern. Tuto urážku někteří znalci kancléřky považují za skutečný spouštěč velkorysosti, s níž Merkelová na přelomu srpna a září fakticky vyzvala k cestě do Německa další statisíce lidí.

S časem přibývá indicií, že i kancléřka by kurs ráda změnila. O víkendu na debatě s (předvybranými) občany v Norimberku například zdůraznila, čemu je třeba zabránit: aby přicházely německé penzistky a vzdychaly „Člověk musí přijít zvenku, aby něco dostal“. Jenže přesně to se už děje v mnoha obcích po Německu, kde jsou ze sociálních bytů vypovídání tzv. sociálně potřební, protože uprchlíci s rodinami jsou potřebnější.

Taky ze summitu pochází zpráva, že spolková vláda požádala Evropskou komisi, aby s Afghánistánem uzavřela dohodu o repatriaci odmítnutých azylantů a že přímo v Afghánistánu chystá odstrašující kampaň. To je zatím největší obrat v utečenecké politice Berlína, neboť od roku 2012 byly deportace odmítnutých Afghánců z Německa fakticky zastaveny. Jako důvod změny kursu se uvádí náhlý poznatek, že bezpečnostní situace v různých koutech Afghánistánu je různá (tedy někde dobrá), to se ovšem o Sýrii dá říct taky – a přesto ze Sýrie zatím Německo bere všechny paušálně. Jestli ono nakonec skutečně nebude hrát roli kvalita lidského materiálu – mezi Syřany je podle údajů z Německa analfabetů „jen“ asi 15, mezi Afghánci 70 procent.

Potíž je, že jednoduchou větu „Máme plno“ se německá vláda z nějakého důvodu neodváží vyslovit. A tak je každá odstrašující kampaň spolkové vlády vyvažována protichůdnými signály, kdy jednou vyjde najevo, že v Hamburku vydal dopravní podnik inspektorům interní pokyn, aby nad azylanty bez lístku přivírali oči, nebo kdy Svaz německých kriminalistů, kteří padají únavou, vyzve zákonodárce, aby se ilegální překročení hranic přestalo brát za trestný čin. A kancléřka odmítne kontrolu německých hranic s tím, že tři tisíce kilometrů se nedají uhlídat. (Ale o ochraně vnější schengenské hranice mluví.)

Jsme ve třetím měsíci uprchlické krize, obecně považované za nejdramatičtější zkoušku, před níž kdy Evropská unie stála. Pokud bude Merkelová takhle váhat, pokud promarní zimu, bude to jako s Řeckem – hrůza bez konce.