Připravuje Izrael úder na Írán?

Přesně před 34 lety se zraky celého světa zaměřily na Střední Východ, přesněji na Irák. Ale ne kvůli irácko-íránské válce, která již nějakou dobu probíhala, nýbrž kvůli tomu, že se nukleární reaktor Osirak u Bagdádu stal cílem zničujícího izraelského náletu, tzv. operace Opera. Mohla by se podobná akce zopakovat? Již řadu let se totiž spekuluje, že židovský stát připravuje cosi jako „Operu II“, tedy preventivní útok na íránská atomová zařízení s cílem zabránit tomu, aby se islámská republika zařadila mezi jaderné mocnosti.

Vzhledem k připomenutí náletu na Osirak to nepostrádá dosti pikantní, resp. absurdní příchuť, protože tehdy byly Izrael a Írán naopak spojenci, kteří těsně spolupracovali ve snaze nedovolit Saddámu Husajnovi získat atomové zbraně. Onen nálet znamenal v zásadě vyvrcholení tohoto úsilí. Již v roce 1979 zničili izraelští agenti ve Francii součásti pro iráckou jadernou elektrárnu a v následujícím roce zabili egyptského jaderného vědce, který pro Irák pracoval. Nejspíš stáli i za dalšími „nehodami“, jež irácký jaderný program postihly.

Nejdůležitějším íránským příspěvkem byla operace Ohnivý meč, popisovaná i jako první úder na Osirak. Jednalo se o nálet čtveřice íránských letounů F-4E, jež 30. září 1980 bombardovaly jaderný komplex u Bagdádu a těžce jej poškodily. Irácké úsilí bylo zpomaleno, ale nezastavilo se, a proto se do věci znovu vložil Izrael. 7. června 1981 přilétlo osm izraelských F-16A, které po sobě zanechaly jen trosky. Osirak byl zničen.

Za zmínku stojí i reakce světa, který demonstroval svoje tradiční „přátelství“ vůči židovskému státu. Rada bezpečnosti OSN okamžitě a jednomyslně (a to včetně hlasu Ameriky, která tehdy tiše podporovala Saddáma Husajna) schválila rezoluci č. 487, která útok odsoudila. Izraelci se naštěstí (také věrni svému zvyku) nenechali něčím tak nesmyslným vyvést z míry. Za deset let se pak ukázalo, jak prozíravý jejich postoj byl.

Irácký nukleární program totiž neskončil ani po destrukci zařízení Osirak a Saddám Husajn se dále pokoušel získat jadernou zbraň. A nebyl k tomu příliš daleko, protože podle toho, co bylo postupně odhaleno po válce v Zálivu, by se mu to nejspíše povedlo někdy ke konci roku 1991. To ale platilo právě díky izraelskému úderu, který irácké úsilí zajisté zkomplikoval a zbrzdil o několik let. Pokud by Irák ještě před operací Pouštní bouře disponoval atomovou výzbrojí, vše by pak zaručeně vypadalo jinak (a asi těžko lépe).

Porážka Iráku a konec jeho jaderného programu však rozhodně nepřinesly konec ohrožení pro Izrael, spíš naopak. Záhy se na obzoru začala objevovat nová mračna, a to ve formě íránských atomových ambicí. Zvláštní spojenectví židovského státu a islámské republiky proti Saddámu Husajnovi vyhaslo a obě země se dostaly do pozic nesmiřitelných nepřátel. Izraelci pak začali hlasitě varovat před snahou Teheránu získat „Bombu“.

Na počátku nového století se íránský nukleární program stal i jedním z hlavních témat světové politiky a začaly se množit spekulace, že Izrael (případně Amerika) chce provést úder, kterým by byla vyřazena íránská atomová zařízení. Prognózy a analýzy takové operace se ale zásadně liší svým vyzněním. Podle jedněch je to racionální plán s velkou šancí na úspěch, avšak podle jiných kontraproduktivní a hazardní dobrodružství.

Spekulace na toto téma nedávno opět zesílily kvůli mezinárodní rámcové dohodě s Íránem, od níž si svět slibuje postavení jaderného programu Teheránu pod určitý dozor. Není ovšem málo těch (a v jejich čele stojí izraelský premiér Netanjahu), kdo označují tuto dohodu za bezzubou a varují, že Írán ji může snadno obcházet. Skeptické hlasy však zní i z USA, které možná vůči Íránu nedávno vyslaly zajímavé varování. Byla schválena velká dodávka zbraní pro Izrael, jež obsahuje i 5000 (!) těžkých leteckých pum proti bunkrům.

Právě tyto zbraně by byly nezbytně potřeba, kdyby se Izrael přece jen rozhodl provést nálet na íránská nukleární zařízení, která se vesměs nalézají pod zemí. Taková akce by opět znamenala „jen“ vrchol dlouholetého úsilí, jelikož do Izraele vedou i stopy řady dalších událostí, jež byly pro íránský program značně nepříjemné. Spousty „nehod“ a „havárií“, výbuchy, pády letounů, podivná úmrtí a zmizení íránských atomových vědců a samozřejmě i kybernetický útok virem Stuxnet, to vše nese podpis obávané tajné služby Mossad.

Připravuje se tedy jako vrchol i jakási „Opera II“? Je dost možné, že si Izrael přeje, aby si svět přesně tohle myslel, avšak skutečnost bude jiná. Nemělo by se zapomínat, že izraelská kultura (včetně vojenské, resp. strategické) stojí na asertivitě, inovacích a překvapeních. Proto někteří experti soudí, že pokud celý svět od Izraele napjatě očekává jakési „opakování Opery“, pak to bude přesně to, co Izraelci zaručeně neudělají.

Nabízí se totiž i více než dost dalších možností. Třeba izraelská bezpilotní letadla již nejednou udeřila daleko od hranic židovského státu (mj. v Súdánu), jsou k dispozici též střely s plochou dráhou na izraelských ponorkách nebo speciální jednotky, Izrael vlastní i balistické rakety, jež mohou nést i přesně naváděné konvenční hlavice. A co kdyby třeba izraelské letouny přiletěly nad Írán z úplně jiného směru? Objevily se zprávy, že Izraeli by mohl svoje území poskytnout Ázerbájdžán, který má s Íránem také značně napjaté vztahy.

Každopádně je téměř jisté, že Izrael prostě nedovolí, aby Írán získal jadernou zbraň, a že tomu hodlá zabránit i za cenu riskantní vojenské operace. Obdobně jisté také je, že se Izrael (znovu) dočká i hlasitého odsouzení. Židovský stát je ale na nepřátelský postoj většiny světa již zvyklý a zpravidla ho prostě ignoruje, zejména když provádí kroky k zajištění svého přežití. Na závěr se hodí připomenout ještě jeden aspekt operace Opera: USA ji totiž v roce 1981 odsoudily, ale po válce v Zálivu v roce 1991 za ni Izraeli poděkovaly.