2 Volby v Británii

Team Theresa si naběhl

KOMENTÁŘ

Témata: , ,

Jak se drolí tradiční strany, politici zkoušejí nové, mnohem personalizovanější politické vehikly. Emmanuel Macron se svým hnutím En Marche! jim předvedl, jak perfektně rozebrat politické strany. Uvidíme, jak si povedou rakouští lidovci, kteří do příštích voleb jdou jako Liste Sebastian Kurz. Ti mladému ministrovi zahraničí odevzdali pravomoci téměř babišovské. Ty časy, kdy soupeři Klausovu ODS častovali jako „stranu jednoho muže“, jsou skutečně dávno pryč.

Po včerejšku víme, že pokus odtáhnout se od jedné z nejtrvalejších politických značek a vést kampaň jako „Team Theresa“ se britským toryům příliš nevyplatil.

Konzervativci chtěli využít historické převahy v průzkumech a posílit svou dosavadní těsnou sněmovní většinu 330 křesel (práh je 326 křesel). Ale dopadlo to jinak. V předvečer voleb například agentura Bloomberg konstatovala, že pokud podle jejího volebního modelu posílí konzervativci „jen“ na většinu 24 křesel, „není pravděpodobné, že ve stranické centrále budou mít důvod k oslavám“.

Teď to vypadá, že v centrále se spíš diskutuje o tom, kdo vystřídá Theresu v čele týmu. Podle aktuální projekce v době psaní tohoto článku nebudou mít konzervativci většinu žádnou.

A tak to vypadalo hezky.

Theresa Mayová se ocitla v Downing Street 10 překotným řízením osudu. V kampani před referendem se stavěla proti odchodu z EU, ale vlažně. Když se pak po prohraném referendu adepti vedení strany pobili mezi sebou, vynořila se jako ideální vůdce: jako ten, kdo zaručí brexit, ale s přihlédnutím k těsnému výsledku referenda bude vnímat zájmy všech občanů.

Mayová pak vykročila dost odvážným směrem: brexit si vyhodnotila tak, že země si žádá politiku, která bude víc brát ohled na sociální vazby, na to, co poutá Brity dohromady a k jejich zemi. Naznačovala odklon od Cameronovy politické kultury světa public relations a větší ohled na zájmy řadových, pracujících Britů mimo Londýn. Proto klidně naštvala kosmopolitní liberály projevem, v němž prohlásila, že kdo říká, že je občanem všech zemí, není občanem žádné, a zároveň nijak programově nenadchávala volnotržní pravici. Rozkládala se před ní velmi lákavá volební krajina: její vlastní strana konečně přijala rozřešení letitého napětí mezi euroskeptiky a eurofily. Labouristé ve spárech nevolitelných fanatiků v čele s Jeremym Corbynem, strana UKIP, jež brexitem přišla o smysl existence, a osiřelí tradiční labourističtí dělničtí voliči. Oč by bylo lepší pojistit si parlamentní dominanci teď než muset vést volební kampaň někdy později uprostřed vyjednávání s Bruselem? Byla tu možnost vyjít populistickému neklidu, který zmítá většinou západních zemí, vstříc a snažit se pro něj najít místo v zavedeném institucionálním systému dnešní demokracie. Pokušení vyhlásit předčasné volby bylo příliš velké.

První problém byl ten, že Mayová do té doby slibovala, že předčasné volby nebudou. Voliči nemají rádi okaté oportunisty.

Druhý problém byl ten, že britští voliči se po letech koketování s menšími stranami zdá se opět vraceli k systému dvou stran. Skoro všichni ti, kdo usoudí, že nemohou volit konzervativce, se začali přiklánět k labouristům. A Mayová není dost obratný a charismatický politik na to, aby je od toho odradila.

Velkou ránu vlastní kampani zasadila, když ve volebním programu prezentovala návrh, že si staří lidé nad určitou majetkovou hranici budou muset připlácet na domácí péči. Představa, že stát bude posílat exekutory na domy nemohoucích starců, vyprovokovala nevoli a jedovaté pojmenování „daň z demence“. Mayová proto ze svého návrhu kvapně vycouvala, čímž ovšem oslabila věrohodnost svého hlavního sloganu „strong and steady“, volně přeloženo „klidná síla“.

Její volební matematika byla založena na odvážné sázce na to, že přebere labouristům některé tradiční volební obvody na severu Anglie a své si přitom udrží. Nevyšlo to. Na severu posílila, ale ne dost na to, aby to v britském většinovém volebním systému mělo patřičný efekt. A v Londýně ji voliči potrestali.

Jejím největším selháním a důvodem, proč by si zasloužila odejít ze scény, ovšem je, že posílila pozice jednoho z nejnebezpečnějších politiků, jaký je nyní v západní Evropě blízko moci.

Současná západní kultura má vysoce vyvinutý čich na ohrožení svých hodnot zprava. Vše, u čeho se dá vykonstruovat nějaká příbuznost s extrémními, antihumanistickými pravicovými politickými proudy minulosti, je postaveno na pranýř, označeno za nebezpečí, ostrakizováno, vyloučeno ze společnosti. Nad jejich levicovými protějšky se tento stín nevznáší. Když se někdo hlásí k dědictví srpu a kladiva, má pardon. Vždyť on to myslí dobře. Chce jen spravedlnost, lepší příští pro prostý lid. Má srdce na pravém místě. Oběti levicových totalitních režimů na Západě nevarují. Nemají váhu, nejsou skutečné.

Jeremy Corbyn má image mile excentrického strýce, který si vaří vlastní džemy a myslí na lidi, ale ve skutečnosti jeho frakce představuje politiku neméně odpornou a nebezpečnou než Národní fronta Marine Le Penové. Oba kulty mají kořeny v ideologiích, jež přinesly rozvrat a smrt milionů lidí. Jestliže rodinné kořeny vážou lepenovský klan ke krvavé válce v Alžíru, Corbyn měl vždy slabé místo pro teroristy IRA – týden po atentátu na Margaret Thatcherovou pozval představitele jejího politického křídla do parlamentu na čaj. Ale nejen IRA. V roce 2014 se v Tunisu zúčastnil kladení věnců u hrobu jednoho z organizátorů vražedného útoku na izraelské olympioniky v Mnichově. Ale Corbyn nikdy neviděl nic špatného na teroristických státech nebo hnutích, pokud šly napasovat do škatulky „antiimperialismu“, ať už je to Hizballáh, Hamás nebo Írán. V jeho státní propagandistické televizi Press TV taky vystupoval, a samozřejmě i na ruské RT. Považuje ji za něco jako BBC. Což ovšem z jeho úst není velká pochvala – jeho nejoblíbenějším médiem je Morning Star, nástupce deníku britské komunistické strany. Letošní velký objev západních liberálů, že Putin nemá vůči Západu bohulibé úmysly, se Corbynovy reputace nijak nedotkl.

Zatímco Národní fronta bude v mainstreamových médiích vždy nejpozději v druhé větě spojena s antisemitským vichistickým dědictvím, antisemitismus corbynovského kultu je aktuálnější. „Neschopnost Labour Party řešit důsledně a účinně antisemitské incidenty v posledních letech hrozí dodat váhu tvrzením, že prvky labouristického hnutí jsou institucionálně antisemitské,“ píše se v loňské jednomyslně schválené zprávě výboru Dolní sněmovny. Corbynovci tato obvinění odbývají zpravidla tvrzením, že jde o legitimní kritiku politiky státu Izrael. A pak se vždy nějak objeví v jejich blízkosti někdo, kdo tvrdí, že Židé obchodují s lidskými orgány nebo že můžou za útoky z 11. září 2001.

Při vnitrostranických bojích ovšem používají radikálové, kteří stranu v posledních letech infiltrovali, vedle kampaní na sociálních sítích i drsnější metody – výhrůžky smrtí, fyzické útoky na kanceláře či obydlí vzpurných poslanců.

Evropští politici si svým způsobem můžou oddechnout, že Británie už nebude v EU. Kdyby se Corbyn dostal k moci, představoval by pro evropský mainstream nemenší bolení hlavy než Le Penová. Bylo by to, jako by se v druhé nejsilnější zemi Unie dostala k moci sesterská strana řecké Syrizy.

Jestliže o Corbynově proevropskosti panují pochybnosti, ještě horším partnerem by byl v NATO. Rozšíření aliance o země, jako jsme my, považuje za provokaci a odmítavě se staví k posílení obrany baltských zemí.

O jeho plánech pro Británii víc než program (mj. znárodnění železnic) vypovídá jeho setrvalý obdiv k Venezuele. „Hugo Chávez ukázal, že na chudých záleží a bohatství lze sdílet,“ napsal a venezuelský režim obhajuje ještě dnes.

I dnes v průzkumech na otázku, kdo by byl lepším premiérem, vede Mayová před Corbynem. Současná Labour Party má víc společného se současnými populistickými „vzpourami davů“ než se standardní politickou stranou.

Že na to naletí britská mládež (která především labouristy volí), to je jedna věc. Že tomu musí vyjadřovat podporu premiér České republiky, je věc druhá. Ukazuje to, že politik vydávaný za obránce demokracie nemá žádné vlastní hodnoty, že rezignuje na historickou zkušenost své země. Je to ostuda.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.