Brusel chystá přerozdělování lidí

Evropská komise by dnes podle úniků návrhu do italských médií a agentury AFP měla představit plán kvót, podle nichž by si členské země měly rozebírat uprchlíky, kteří po tisících na pašeráckých lodích připlouvají přes Středozemní moře na jižní hranici Evropské unie do Itálie, Řecka a Španělska.

Autorem plánu je šéf Evropské komise, Lucemburčan Jean-Claude Juncker, který se už dlouho netají tím, že právo rozhodovat o imigraci by od členských zemí měla převzít Evropská unie. Jeho hlavním podporovatelem je Německo, kde končí nejvíc azylantů. Loni jich Spolková republika republika přijala přes 200 tisíc, to je bezmála třetina z celkového počtu 626 tisíc azylantů. Dvojkou je Švédsko s 81 800 migranty, následované Itálií s 64 600.

Jak se na správného sociálního inženýra sluší, Juncker připravuje speciální vzorec, podle nějž se budou azylanti rozdělovat. Jeho detailní konstrukce zatím do médií neunikla, prý ji ještě včera večer neznali ani eurokomisaři. Rozpočítávat by se ale prý mělo podle HDP na hlavu, tempa ekonomického růstu, míry nezaměstnanosti, počtu obyvatel a podmínek, které v hostitelské zemi pro nově příchozí azylanty panují.

AFP cituje nejmenovaného vysoce postaveného úředníka, podle nějž Junckerův plán některé země považují za „vyhlášení války“. Ostře proti je především Velká Británie nebo Česká republika. Přerozdělování lidí se ale nijak zvlášť nezamlouvá ani Francii, která je podle OSN po Německu zemí s druhým největším počtem přijatých uprchlíků.

Migrace je společensky jedno z nejcitlivějších témat, které vyvolává největší vášně. Pro Brity (kteří nejsou v schengenském prostoru) je suverenita nad migrací jednou z věcí, na níž se bude lámat jejich chuť zůstat v Evropské unii, až budou hlasovat v referendu. To jim už na příští rok slíbil staronový konzervativní premiér David Camereon. Francouzi opakovaně přicházeli s návrhy na dočasné suspendování volného pohybu osob.

Velmi zdrženlivě řečeno, na přerozdělování lidi navržené Junckerem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou v Evropě opravdu není atmosféra. Zvlášť, když se podíváte, jak jsou od severu na jih na vzestupu suverenistické strany od Národní fronty ve Francii, přes britský UKIP po skandinávské země.

Na plánu jsou zarážející tři věci. První je jeho brutální nelidskost, přestože je halen do éteru šíření dobra. Juncker, zjevně čeká jak ho budou po zádech poplácávat všechny neziskovky. Pro tu chvíli slávy pohlíží na azylanty nikoliv jako na lidské bytosti, ale jako na nějaké balíky, které se z centrálního skladu podle kvót rozešlou po kontinentu. Nikdo se nezajímá o to, jestli chce jít uprchlík třeba do Švédska, kde už má jeho země diasporu. Kvóta mu ukáže třeba na Junckerův Lucemburk a už se jede. Je to jako komunistické umístěnky. Soudruhu, vy jedete do Sudet. A vy na do Košic. Že chcete Prahu? Doba si vás žádá jinde.

Druhý problém je čistě praktický. Co bude ten krok B, až se lidé podle Junckerova vzorce rozdělí do různých zemí? Zaregistrují vás v Praze, ale vy chcete do Berlína. Tak prostě sednete na vlak a pojedete. Kvóty nic neřeší. Jen se znovu zvýší napětí a volání po omezení volného pohybu. Udělování azylu je navíc čistě věcí jednotlivých států. Každá země má jiná pravidlo. Azyl vám dává Česká republika nebo Dánsko, nikoliv Evropská unie.

Třetí zásadní potíží je míra sociálního inženýrství, kterou mají evropští mandaríni typu Junckera v krvi. Absolutně ignorují lidskou přirozenost a snaží se jí znásilnit do svých vizích o „jednotné Evropě“. Přesně takovým sociálně inženýrským experimentem bylo euro. Všichni, kdo vědět chtěli, při jeho startu věděli, že Evropská unie ani náhodou není optimální měnovou unií. Tedy územím, které má šanci fungovat a prosperovat s jednotnou měnou. Naivně věřili, že se to poddá a ona se takovou unií stane. Nestala se. Rozdíly mezi členy eurozóny se naopak za dobu společného pobytu s jednou měnou zvětšily. A vztahy se podstatně zhoršily do nejstudenějšího bodu od druhé světové války, takže prakticky naplňují temnou vizi amerického ekonoma Martina Feldsteina, kterou sepsal do časopisu Foreign Affairs v roce 1997 pod titulkem Euro a mezinárodní konflikt. Každý, kdo je dnes ochoten poctivě myslet a mluvit přiznává, tak jako guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi, že eurozóna nemůže prosperovat, pokud se nestane přerozdělovací unií. To ale občané členských zemí dost tvrdošíjně odmítají. Takže když se nám to nepovedlo s měnou, zkusíme teď nelidsky přerozdělovat proti jejich vůli lidi? Co přijde dál?

Není to žádná teorie, ale velmi reálná hrozba. Evropští právníci se zatím ani v Bruselu přesně neshodují, jak to provést. Podle Lisabonské smlouvy ale neplatí pro přerozdělování azylantů právo veta. Hlasovat se bude kvalifikovanou většinou. V této chvíli země jako my nebo Británie nemají menšinu potřebnou k zablokování tohoto plánu. Junckerovci si navíc pohrávají s myšlenkou, že by to navlékli jako „krizové opatření“, což by jim dalo šanci obejít i Evropský parlament.