Ruská mocenská vertikála požírá vlastní děti

V Rusku se sice utahují otěže, ale přesto je důležité sledovat, jaká míra autonomie tam ještě na různých místech existuje. Navzdory novým zákonům omezujícím shromažďování a svobodu projevu i navzdory drsnému, polarizujícímu tónu Putinových projevů ta společnost ani její instituce zjevně nejsou monolitické.

Tak například minulý týden byl zbaven funkce na moskevské Lomonosovově univerzitě známý ideolog eurasianismu Alexandr Dugin. A to pod vlivem veřejné petice, kterou podepsalo na deset tisíc lidí.

Podnětem k sepsání petice byl rozhovor, který Dugin poskytl abcházské agentuře ANNA, v němž o Ukrajincích doslova řekl: „Zabíjet, zabíjet, zabíjet. Není třeba žádných dalších rozhovorů. To si myslím jako profesor.“ Podle petentů takové výroky nejsou slučitelné s jeho postavením ve veřejném vzdělávacím systému, poškozují pověst ruské vědy a Lomonosovovy univerzity. Rektor ho skutečně odvolal z postu vedoucího katedry sociologie mezinárodních vztahů (což zjevně neznamená zbavení profesury jako takové, Dugin byl na základě výběrového řízení pověřen vedením katedry do roku 2019).

Dugin sám to zjevně nepovažoval za neslučitelné. V textu, kterým se s univerzitou loučil, popsal svou akademickou činnost – množství učebnic, které napsal, a oborů, k jejichž zavedení na univerzitě přispěl (Mezi příznačnými pojmy jako geopolitika, etnosociologie či teorie multipolárního světa zajímavě vyčnívá genderová sociologie). Zároveň se hlásí k tomu, že byl nejen akademikem, ale rovněž aktivistou: „Vždy jsem věděl, že to je válka. Válka o lidské mysli, ne méně intenzivní než bitvy, které teď svádějí mí přátelé, souvěrci a bratři v Doněcké a v Luhanské republice. Jsou mezi nimi mí kolegové, studenti a lidé mě blízcí, které jsem učil. Jsou mezi nimi i padlí hrdinové. Z mé kanceláře na fakultě sociologie uskutečňovali vůdci Doněcké lidové republiky online konference a v našich posluchárnách se konaly kongresy odpůrců americké hegemonie z Evropy, Asie, Latinské Ameriky a islámského světa. Ano, Centrum pro konzervativní výzkum bylo platformou k rozvíjení eurasianistické multipolární ideologie a její implementace.“

Třeba Rusko zas není tolik jiné, akademik opojený krví, jemuž je vědecká kontemplace málo a chce být co nejblíž skutečné akce, to není v západním světě neznámá postava – od fanoušků Pol Pota na Sorbonně po jugoslávské intelektuály zaujímající aktivní roli při rozdmýchávání srbského šovinismu.

Snad nejzajímavější je pasáž, v níž Dugin pokorně přijímá svůj vyhazov:

„Autorita je autorita a v Rusku je nadřazena zákonu. Jestliže proti tomu obecně nenamítám, nenamítám tedy nic ani v tomto konkrétním případě, kdy se svévole dotkla mě osobně. To je Rusko a já přijímám a podporuji mocenskou vertikálu. Včetně případů, kdy to mírně řečeno nevypadá moc dobře. Ale to je principiální věc.“ Dál pak popisuje, jak nezazlívá protivníkům radost, jakou dnes jistě pociťují, neboť takové jsou zákony politiky – i on se raduje z vítězství svých přátel a soucítí s jejich porážkami.

Vida, mocenská vertikála začala požírat svoje vlastní děti. Napadá mě, kolika lidem u nás je třeba tento pohled blízký. To otevřené přijetí svévolné autority takříkajíc i s chlupama, jež je jim bližší než deklarované respektování zákonů. Oni na ně nevěří a myslí si, že na ně nevěří nikdo, že ve skutečnosti existuje jen boj a platí jen síla.