Když političky umírají…

Pamatuju si to jako dneska. Jeden z momentů tak silných, že ho do smrti nezapomenete. Seděla jsem u počítače v tiskovém středisku pro zahraniční novináře v centru Stockholmu a četla zprávy o chystaném referendu. „Anna Lindh byla ubodaná,“ zničehonic anglicky vykřikl kolega vedle mě. „Pane bože, je tady fleš BBC, stalo se to někde blízko.“ A nejednou všechno začalo běžet jakoby zrychleně.

Bylo ale září roku 2003, doba, kdy o Facebooku Mark Zuckerberg teprve přemýšlel a z kolejního pokoje se spolubydlícími a spolužáky z Harvardu ho spustil teprve za půl roku. O Twitteru novináři v té době neměli ani tušení a pečlivě tedy sledovali jen tiskové agentury a zpravodajské weby.

Pamatuju si, jak jsme z těch švédských rychle zjišťovali adresu obchodního domu Nordiska Kompaniet, kde se to stalo a hned k němu vyrazili pěšky. Bylo to blízko, byli jsme tam zanedlouho poté, co zpráva vyšla. Na místě jsme ale už nic moc neviděli. Policejní páskou ověnčené jedno oddělení v prvním patře obchodního domu, řada policistů a přihlížejících, novináři, kteří sem doběhli tak jako my.

Bylo to sice v září 2003, dva roky po útocích na dvojčata v New Yorku. Člověka ale zdaleka při každé vraždě nenapadal okamžitě islámský terorismus. Podobné výpady i v zemích na jih od Švédska  – třeba rok před tím vražda populistického politika Pima Fortuyna v Nizozemsku – si člověk spíš spojoval s vyšinutými jedinci, kteří se rozhodli zaútočit kvůli nenávisti k danému politikovi než nenávisti vůči celé společnosti.

Ačkoli svět je sice o 13 let dál, působí jako úplně jiný. Bolestný příběh z Velké Británie, nechtěná smrt poslankyně Jo Cox mi tohle všechno zase oživila. Anna Lindh byla také mladá úspěšná politička, sociální demokratka, matka dvou dětí. A i ona v kampani před referendem bojovala za pevnější spojení Švédska s Unií – za přijetí eura. Stála v čele kampaně za „ano“.

Průzkumy veřejného mínění před tehdejším referendem ve Švédsku zdaleka nebyly tak těsné, jako jsou v dnešní Británii. Odpůrci eura v nich měli navrch už několik měsíců předem o slušných asi deset procentních bodů. Vítězství odpůrců jednotné měny se dalo předpokládat, jen se nečekalo, že druhému táboru někdo čtyři dny před referendem vrazí nůž do těla.

I tehdy se předvolební kampaň ve Stockholmu zastavila. Ovládla ho bolest. A kromě ano či ne euru Švédy tehdy rozdělila ještě jedna otázka. Jestli se má opravdu referendum konat ve vypsaném termínu čtyři dny po vraždě ministryně zahraničí, nebo jestli se s ohledem na ní má odložit.

Dalo by se tehdy uvažovat tak, že lidé půjdou dát do volební urny smuteční hlas političce, která byla velmi oblíbená a kvůli svojí práci přišla o život. Prostě, že smrt Anny Lindh pomůže zastáncům eura. Nakonec ale výsledky potvrdily, že tyhle hypotézy nebyly správné. Naopak. Zastánci eura ve finálním výsledku oproti předvolebním průzkumům ještě o něco ztratili. Neznamená to, že by voliče vražda političky neovlivnila. Jen podle jiné logiky. V krizi, pod tlakem a s pocitem nebezpečí lidé volí přirozeně větší bezpečí. A to bylo pro Švédy tehdy zachování statusu quo, udržení si koruny v peněženkách, protože euro by byla velká neznámá. Navíc ne, znamenalo, teď ne, a třeba někdy příště to můžeme změnit.

Je otázka, jestli příběhy dvou zavražděných političek budou mít i rozuzlení podle stejné volební logiky. Ta švédská přenesená do Velké Británie by znamenala setrvání v Unii. Ne kvůli vyjádření soustrasti ženě, která stála za jejím setrvání v Unii, ale proto, že by to bylo zachování současného stavu, který třeba někdy příště mohou Britové změnit.