Arabské jaro v Teplicích. Laboratoř českého soužití s muslimy

Je to jediné místo v České republice, kde muslimové alespoň na pár měsíců tvoří v konkrétní lokalitě většinu obyvatelstva. Severočeské Teplice, padesátitisícové město umístěné pod Krušnými horami, hostí během hlavní lázeňské sezony – tedy od května do září – několik tisíc muslimů, skoro všechno jsou to Arabové. V tzv. Šanovském parku, což je velký park v historické lázeňské čtvrti Šanov (ve skutečnosti se ještě pořád jmenuje Sady československé armády), jich po večerech sportují a piknikují desítky, někdy i stovky.

Arabský boom v teplických lázních vypukl už před deseti lety, nicméně v posledních dvou třech letech nabral na síle. A části místních obyvatel došla trpělivost s chováním arabských dětí a jejich doprovodu v parku, takže před třemi týdny začali organizovat protestní pochody pejskařů (pes je v islámu nečisté zvíře). Na první pohled jsou tedy Teplice ideální laboratoří pro zkoumání soužití muslimů s Čechy…

Večery Pod Lampou

Do Šanovského parku ústí ulice U Kamenných lázní, poslední v řadě domů před zelení je pivnice Pod Lampou. Zatímco majitel domu Karel Dohnálek se na třenice mezi místními a Araby snaží pohlížet smířlivě, provozovatel restaurace Vlastimil Kratochvíl, jehož místní Arabové považují za šedou eminenci protestů, to vidí v ostřejším světle. Nad výčepem visí izraelská vlajka, v okně restaurace trůní socha prasete o rozměrech 1x1,5 metru – tedy zvířete, které je pro muslimy podobně nečisté jako pes.

Pronajímatel Kratochvíl s novináři mluvit nebude, vysvětluje jeho žena a servírka v jedné osobě, stejně to prý vždycky končí schematickými reportážemi o zlých Češích a hodných turistech. Druhý den má službu mladý potetovaný číšník. V ospalém odpoledni zastoupí cestu starší Arabce celé v nikábu, která se nejistou angličtinou přišla zeptat na vodu. „Nou vótr. Bír! Alkohol!“ nepustí ji ke slovu a žena ze dveří rychle ustupuje ven.

Normálně sem Arabové nechodí a pamětníci v hospodě si dokáží vybavit jediného arabského hosta, který svou víru nebral tak vážně, do hospody normálně chodil a na baru si objednával panáky. Jinak je restaurace a její terasa – výspa středoevropské pivní kultury v parku – útočištěm místních bělochů a od pohledu je jich tu spíš méně než více. Mně to připomnělo puby v londýnském East Hamu, kde jsem kdysi bydlel v ulici, z níž se brzy vyklubala téměř komplet přestěhovaná vesnice z Bangladéše. V East Hamu bylo na hlavní ulici k metru v rozmezí dvou kilometrů odhadem pět zavřených pubů, často se zatlučenými okny a dveřmi. V těch zbývajících dvou se scházelo několik bílých starších mužů, aby u sklenic piva přes okenní tabulku pozorovali mladé snědé Asiaty a jejich zahalené ženy, matky, sestry. Když se z davu tu a tam vyloupl černoch, někteří z nich pocítili i něco jako úlevu.

Celou reportáž a fotografie z Teplic najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.