Do Zaorálka vstoupil zlý duch

Viděli jste film V kůži Johna Malkoviche? Neúspěšný loutkář (John Cusack) zjistí, že podivná dvířka ve starém domě jsou ve skutečnosti portálem do hlavy herce Johna Malkoviche. Člověk si pobude v jeho hlavě, vše zakouší jeho očima a vědomím, než je po patnácti minutách vyplivnut do škarpy u New Jersey Turnpike (představte si Jižní spojku). Posléze loutkář zjistí, že může s Malkovichem i manipulovat. Ovládán loutkářem dokáže Malkovich (hraje ho John Malkovich) podávat vskutku nečekané výkony.

Trochu podobný efekt byl k vidění na Twitteru, když do hlavy ministra zahraničí Zaorálka vstoupil někdo cizí – nějaký euroskeptik či možná politik polské strany Právo a spravedlnost – a jeho jménem napsal: „Reakce na kritiku # V4 od J. Asselborna – Nechceme jen opakovat chyby nezvladnute migrace, ktere vidime napr. v Parizi nebo Bruselu,“ a dále: „Jeste ke kritice # V4 od J. Asselborna – Kdo ma na krku LuxLeaks nemel by kazat o solidarite.“ Pak už zřejmě vetřelec zmizel nebo nad ním Zaorálek nabyl kontrolu, protože tyto tweety již nepostoval, jak má občas ve zvyku, i v angličtině. Evropskému publiku tedy Zaorálkova pádná replika lucemburskému ministru zahraničí zůstala utajena.

Co se vlastně přihodilo? Lucemburský ministr řekl deníku z německých Cách: „Dostávám záchvaty, když slyším, jak nám země Visegrádu říkají, že nemají tradici přijímání běženců. Musí se jim říci: My jsme také neměli tradici, že bohatší členské státy pomáhají těm chudším.“ Co Zaorálka přimělo reagovat zrovna teď? Na co myslel, když řekl Asselborn již v polovině února jinými slovy totéž mnohem vlivnějšímu deníku Die Zeit?

LuxLeaks je jméno pro balík dokumentů o rozhodnutích daňových orgánů Lucemburska. Tato země od počátku 90. let systematicky vytvářela daňové prostředí, díky němuž si nadnárodní firmy zřizovaly v Lucembursku daňový domicil, řadou manévrů tam převáděly zisky ze svých celoevropských operací a daně minimalizovaly k nule. Lucembursko to dělalo systematicky, úředník, který o těchto věcech rozhodoval, řekl v rozhovoru pro Wall Street Journal, že to považoval za projev vlastenectví. Hodnota leaků byla v tom, že osvítily právní mechanismy. Že je Lucembursko, řekněme, daňově velmi kompetitivní, to bylo už dlouho jasné i neodborníkovi. Ten se musel dlouhá léta divit, jak rády se nadnárodní firmy usazují právě v této zemičce, přestože kulturním vyžitím či nočním životem nemůže konkurovat Londýnu ani Paříži.

Tím, kdo většinu této doby vedl lucemburskou vládu, byl Jean Claude Juncker. V létě 2014 byl jmenován předsedou Evropské komise s plnou podporou jak České republiky, tak evropských socialistů, jichž je ČSSD členem. Kde byl Zaorálek? Luxleaks vtrhly na scénu krátce poté, v listopadu. Co dělal Zaorálek?

Ale takhle se to přece dělá, takhle je to v Evropě normální – Lucembursko se o roli daňového ráje pro multinationals přetahovalo s Irskem, Holandskem, Belgií a Kyprem. V Evropě každý myslí na sebe ve všech oblastech, kde mu to právo a moc umožňuje. Celou tu dobu přitom patřilo do rétorického repertoáru západoevropských socialistů útočení na východoevropské země kvůli „daňovému dumpingu“ a vyhrožování jednotnou evropskou sazbou daně z příjmů právnických osob. Pár procent rozdílu v sazbě přitom představuje pro velké firmy mnohem menší rozdíl, než jaký fakticky nabízejí daňová schémata lucemburského typu. Vyhrožování odebráním dotací je z tohoto rodu uvažování. Východoevropským zemím je v něm přisouzeno poslouchat a být vděčný. Zřejmě to konvenuje aspoň části vysoce kulturního a solidárního západoevropského publika, jinak by to tamní politici neříkali. A politikům typu Junckera či Asselborna to dává opojnou možnost komandovat daleko větší množství lidí, než jak by mohli jako lídři svého pidistátu (Junckerovy sny o evropské armádě jsou z tohoto hlediska zvlášť půvabné).

Po pravdě řečeno byla Zaorálkova reakce trochu ubohá. Přestaňte nás kritizovat za uprchlíky, nebo vás budeme kritizovat za LuxLeaks? Obojí se snad má hodnotit podle svého meritu. Jestli si Lucembursko zaslouží kritiku za svou daňovou politiku, tak to dělejme, přestože je třeba na nás zrovna hodné.

Přímá a otevřená odpověď by mohla vypadat třeba takhle:

„Milí přátelé, jsme zarmouceni, měli jsme pocit, že jsme se svého času shodli, že s takovou pitomostí, jako jsou povinné přerozdělovací kvóty na uprchlíky, už Brusel nepřijde. Žaloby, které na ně podalo Slovensko a Maďarsko, ještě nedoběhly. Vy jste totiž jako obvykle obešli pravidlo jednomyslnosti a rozhodnutí jste podřadili pod nějaké jiné ustanovení evropských smluv, které jednomyslnost nevyžaduje. Děláte to často, když chcete prosadit něco, o čem víte, že to část států nechce. Nechte toho, prosím, Unii to jen ubírá na legitimitě.

A přerozdělování uprchlíků je velmi závažné rozhodnutí, o tom není pochyb. Přestaňme si hrát na to, že jde jen o uprchlíky – většina z nich se už nikdy domů nevrátí. Nevíme, jak s vámi máme být solidární, protože ti lidé nepřišli k nám a k nám nechtějí. Chtějí tam, kde mají příbuzné a známé. S tím my nic nenaděláme a ani nechceme dělat.

A systematicky měnit demografickou situaci cizích zemí je opravdu krok na pováženou, naposledy to v Evropě dělalo… musím to doříkávat? Snad se shodneme, že to nedopadlo dobře. O to víc, že příliv těch současných uprchlíků povede k vytlačování jedné menšiny, jejíž odchod z Evropy by vlastně představoval završení díla toho, o němž jsme zde nechtěli mluvit.

Vy ve vašich zemích už nemáte svobodu toto říkat, předchozí nedomyšlené migrační vlny změnily vaši politickou realitu a manévrovací prostor. My to vidíme – on si člověk všimne, když začnou nuceně rezignovat ministři ze švédské strany zelených, protože se ukazuje že jsou islamisté, taková věc se neutají. My se touto cestou vydat nechceme.

Co se týče „výkupného“ a jeho spojování s evropskými dotacemi. Zaprvé jsme si mysleli, že nejsou darem, který náleží jen hodným, ale že nárok na ně je daný předpisy, a to předpisy platnými pro všechny členské země. Zadruhé jsme si je nevymysleli, vymysleli jste si je vy dávno před naším přijetím. Jejich pofidérní účinnost co do deklarovaného cíle – vyrovnávat ekonomickou výkonnost – je zřejmá stejně jako jejich korumpující potenciál. Vaše snaha dosáhnout určitého politického rozhodnutí vyhrožování je ostatně jednou podobou tohoto korumpujícího potenciálu. A jak vás tak posloucháme, možná bychom se těch dotací raději vzdali. Bylo by to pro nás nepříjemné, ale, jak vás tak posloucháme, ta ztráta pocitu moci a nadvlády nad chudšími sousedy by pro vás taky nebyla příjemná.“

Ale jak to má Zaorálek říct, když část jeho voličů přijala za své Asselbornovy argumenty?

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání TÝDENÍKU ECHO zde