V očích Kremlu se opět stáváme blízkým zahraničím Ruska
KAM KRÁČÍ ČESKO?
ESEJ
1
Evropský kontinent, o jehož obrys stál pod heslem „Zpátky do Evropy“ na volebním plakátu Občanského fóra z roku 1990 opřený žebřík, se v té době zdál být vysněným ostrovem bezpečnosti a stability. Sovětský svaz se rozpadal a spolu s ním odcházela do historie také hrozba ruského hegemonismu. Ano, skutečně jsme uvěřili tomu, že nastal konec dějin. Že naše děti už se budou rodit v zemi, která bude nedílnou součástí demokratického Západu, stabilní Evropské unie. Že jako člen NATO budeme natrvalo ukotveni v euroamerickém bezpečnostním prostoru, který se už navíc nebude muset poměřovat se silným a agresorským Ruskem.
Když jsme po tom žebříku vylezli, mohli jsme se na vlastní kůži přesvědčit, že cesta nahoru je vždy zároveň cestou dolů. Stabilní Evropa konce dějin se ztrácí v mlze. Možná k tomuto pádu měla nakročeno už mnoho desetiletí cesty k výšinám blahobytu. „Napřed jsme popravili krále, potom Boha a teď nevíme, co dál...“ píše básník Pavel Kalina. Finanční a poté migrační krize uplynulých pěti let ukázala, kam od doby Francouzské revoluce dokráčela Evropa – zadlužený, vymírající a stárnoucí kontinent, relativizující všechna svá hodnotová ukotvení a produkující do absurdit zmutovanou politickou korektnost. Kontinent, v němž se sociální stát změnil z dobrého sluhy ve zlého pána a kde souboj idejí, a dokonce i ideologií nahradil politický marketing. Který ztratil schopnost bojovat o svou identitu, protože jeho obyvatelé marně hledají důvod, proč by to měli dělat.
Krutě jsme se mýlili i v tom, že oslabené Rusko přestane být pro své okolí nebezpečné. V roce 1948 jsme jakožto jediná země střední Evropy předali moc na dlouhých čtyřicet let komunistům z vlastní vůle. A jen pětadvacet let po listopadu 1989 se po ruské invazi do Gruzie, na Krym a hybridní válce na východě Ukrajiny stáváme opět v očích Kremlu blízkým zahraničím Ruska. Zemí, jež se z železného objetí sovětů nevymanila, ale pouze dočasně odešla na vandr do Evropy, aby se pak začala pod taktovkou přímo zvoleného prezidenta a jeho podivného týmu kajícně vracet pod ruské dubisko.
V Česku střídají jedny volby druhé. Po komunálních přicházejí krajské, parlamentní, senátorské, evropské, teď i nesystémové a škodlivé prezidentské – a znovu dokola. Permanentní volební kampaň vystavuje obyvatelstvo neutuchajícímu proudu negativity, na níž především staví marketing nezodpovědných politiků. Hesla o tom, jak všichni kradou, lžou a korumpují, se postupně stávají z mediální agendy agendou veřejnou. Spolu s neuskutečnitelnými sliby o třináctých důchodech nebo zrušení stresu v práci utváří obrysy světa, ve kterém žijeme – lhostejno že ten skutečný je výrazně jiný. Své životy poměřujeme s reklamou na utopii. Reklama většinou vyhrává. Měníme se ve frustrované nedospělé děti s volebním právem, očekávající jako samozřejmost, že je z iluze o jejich nešťastných životech, za něž může vždycky někdo jiný, pokud možno okamžitě vysvobodí státní paternalismus.
