Pionýři, šeříky, krvavé filmy, to vše je pryč. 8. květen

Osmý květen už není to, co býval, natož devátý květen. To byla sláva! Přehlídky, recitace, pionýři, šeříky, krvavé válečné filmy v televizi… Rusům na jeden den odpustili i lidé, kteří měli jinak dost důvodů je nesnášet. Bylo to sice z větší části vylhané, ale něco to přece jen znamenalo, nějaký symbol záchrany před ještě větším nebezpečím, i když už poraženým.

Epilogem tohoto slavení, které mělo i nemělo svůj důvod, bylo ponížení smíchovského tanku, když ho koncem dubna 1991 natřel narůžovo mladý výtržník David Černý. Nedávno v jednom rozhovoru říkal, že dnes by ho za to zavřeli na pár let. Asi ne z důvodů ideových, ale za poškození cizí věci. Myslím, že přehání, že by spíš musel zaplatit odbarvení, ale má pravdu, že poměry tak nějak ztuhly a ztratily vtip a říz. Otázka je, není-li to zákonité, že prostě dějiny se lámou naštěstí jen jednou za čas a díra svobody, kdy je možné dělat takové věci, jako třeba pomalovat a odsunout tank, který přitom do Prahy nikdy nepřijel, se dá jen v zázračných historických chvílích, v tak zvaných oknech dějin.

To se na začátku 90. let stalo. A nejen v téhle zemi. Ne každý s tím sice souhlasil a sovětská (to ještě byla) ambasáda protestovala, ale nebylo to nic, z čeho by šla na člověka hrůza. Bývalá okupační velmoc právě zažívala úpadkové období, impérium se drolilo, medvědovy drápy byly olámané a otupené. Pro národy, které poznaly sílu a stisk jeho bratrských tlap, to ale byly šťastné roky. Mohly si po padesáti letech skutečně dělat, co chtěly, dokonce si přesunout svátek o den dřív, neboť to více odpovídalo skutečnosti. Nebo si rozhodnout, chtějí-li mít na náměstích po sovětském vzoru vojenské harampádí na podstavcích, anebo vodotrysky.

Nikdo – až na ty komunisty – nemluvil o „přepisování dějin“. Populární byl naopak termín „vyrovnání se s minulostí“, který byl trochu mlhavý, ale v podstatě to také znamenalo, že se už nebude předstírat, že Prahu osvobodila pouze Rudá armáda, že Američané v Plzni jako by nebyli a že vlasovci bojovali na straně Němců. Dál se ani tehdy nešlo, ale to už je jiná historie.

Když před pár lety něco takové podnikli v estonském Tallinnu, kde se také zbavovali symbolů okupace, rozzuřilo se to už opět nafoukané ruské vedení tak, že z toho byla málem záminka k intervenci. Lze si jen říci zaplať pánbůh, že my to alespoň zčásti máme za sebou.

Je dost důvodů ten dnešní svátek respektovat, stejně jako je dost důvodů ho vnímat rozporuplně. Připomíná se jím gigantická tragédie, které se účastnily dva asi nejhorší státy v dějinách a která potom v naší části Evropy pokračovala méně násilnými prostředky.

Nacistické Německo byl asi nejodpornější stát v moderní historii, za nímž hned na druhém místě byla Stalinova říše. To pořadí bylo dáno ale jen faktem agrese: do té doby mezi nimi v dobyvačnosti nebyl rozdíl, což svorně dokázaly při porcování Polska. A pokud jde o vraždění, vedlo do začátku rvačky Stalinovo Rusko. V té rozhodující chvíli ale jeden napadl druhého, protože při tom cítil větší šanci na krev a půdu, jíž si tak perverzně cenil. Od tohoto okamžiku to byla ze strany napadeného válka spravedlivá, kterou s rozhořčeností vedli i ti, kteří stalinistický režim nenáviděli. Vlast se brání vždy. Dozvukem té rvačky byla pražské epizoda, jež byla už jen takovým mávnutím ocasem.

Důsledkem toho máchnutí tu byl pak čtyřicet let stát, který se nemohl samostatně ani vysmrkat. Byla ta parodie na osvobození, po roce 1968 pak už jen rituál sebeponížení. Je otázka, co je to za svátek dnes, a není divu, že se tak rozpačitě slaví. Smysl mu dávají hroby, které připomínají, že i z toho koncového máchnutí ocasem tekla krev. Tekla na zem, která je naše. Měli bychom si toho vážit i po těch mnoha letech. A nezapomínat přitom, že je opravdu naše. Často děláme, jako by nebyla.