Kvůli Ukrajině hrozí nové atomové závody

Ve smršti zpráv, názorů, analýz a prognóz ke krizi na Ukrajině téměř zanikla jedna informace, jíž by se rozhodně měla věnovat větší pozornost. 28. února 2014 se v ukrajinském parlamentu vyjádřil poslanec Michail Golovko z vládní strany Svoboda, že by země měla obnovit jaderný status, respektive že během tří až šesti měsíců může zhotovit atomovou zbraň.

Je snadné to hodnotit jako výkřik populisty (vždyť Svoboda po jaderných zbraních volá již od svého vzniku), kdyby ovšem nebylo toho, že to Golovko zdůvodnil porušením Budapešťského memoranda ze strany Ruska. Proč je právě tato zmínka tak důležitá?

Ukrajina se zpravidla uvádí mezi „bývalými nukleárními mocnostmi“, které se svého arzenálu samy vzdaly, což je však značně nepřesné. Ukrajina totiž jadernými zbraněmi prakticky nikdy nedisponovala. Na jejím území po vyhlášení samostatnosti sice zůstal velký počet (uvádí se až 2500) sovětských hlavic, které ovšem kontrolovaly jednotky věrné Moskvě.

Důležitější ale je, že se Ukrajina roku 1994 zavázala o atomové zbraně neusilovat, a sice na bázi Budapešťského memoranda, jež podepsaly USA, Velká Británie a Rusko a které zaručilo bezpečnost a hranice Ukrajiny výměnou za její podpis Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Vzhledem k aktuálním událostem je ale platnost memoranda hodně sporná.

Chránit se jadernou zbraní

V této situaci se nezdá pravděpodobné, že by vláda v Kyjevě, jež nemá plnou kontrolu ani nad územím státu, skutečně nařídila vyvíjet nukleární zbraně. Pravděpodobné ovšem je, že postoje k této kategorii zbraní mohou přehodnotit jiné země. Stručně řečeno, Ukrajina spoléhala na to, že její bezpečnost a suverenita je chráněna jakýmsi mezinárodním závazkem a že pro tuto ochranu nepotřebuje vlastní nukleární odstrašující potenciál. Tento závazek se ale nyní ukázal jako neúčinný, byl přímo porušen jedním ze signatářů.

Dnes existuje řada zemí, jež mají kapacity na rychlé získání nukleární výzbroje a nacházejí se v situaci, jaká pro takový krok poskytuje dost důvodů, avšak doufají, že je proti agresi ochrání smluvní závazky a že svůj atomový arzenál (zatím) nepotřebují. Jde mimo jiné o Japonsko, Austrálii, Tchaj-wan či Saúdskou Arábii. Opačný přístup představuje Izrael, jenž se rozhodl odstrašovat nepřátele vlastním jadernými silami. Kvůli zkušenostem Židů se tomu zřejmě nelze moc divit, ale co brání jiným státům argumentovat podobně?

Kroky Ruska vůči Ukrajině teď mohou na mezinárodní scéně vygenerovat potenciálně vysoce nebezpečnou situaci. Řada zemí totiž může (a bohužel ne nelogicky) dojít k názoru, že nějaké smluvní garance postrádají (hlavně při konfrontaci se zájmy velmocí) praktickou hodnotu a že svou suverenitu a bezpečnost lze účinně chránit jedině s pomocí vlastní jaderné výzbroje. A je samozřejmě naivní se domnívat, že to nevyvolá odpovědi sousedních států. Zcela reálně hrozí vznik nových „atomových závodů“, tentokráte ne kvůli velkým ambicím, nýbrž zejména kvůli deziluzi ze selhávání mezinárodního systému práva a bezpečnosti. A to by bylo čtvrt století po konci studené války opravdu velmi smutným výsledkem.