Proč uctívat prokurátora, který dal zabít Inku?

Polští zrádci a vlastenci

Proč uctívat prokurátora, který dal zabít Inku?
Polská hrdinka Danuta Siedzikowna Foto: Foto: archiv
2
Blogy

Maciej Ruczaj

Nechybělo mnoho a Polsko uctilo čestným pohřbem vojenského prokurátora, který vynesl ortel smrti nad národní hrdinkou.

25 let po osvobození střední Evropy od komunismu není shovívavost elit, médií a voličů k bývalým příslušníkům režimu pouze českou záležitosti. Nicméně jak se zdá, v Polsku posledních dnů padlo v tomto ohledu jedno tabu.

V polské tradici je hluboce ukotvená úcta k vojenské uniformě. I v dobách komunismu byla armáda pro velkou část veřejnosti – na rozdíl od policejních bezpečnostních složek - vnímána spíše pozitivně. Byli to koneckonců „naši kluci“, s bílým orlem na čepicích, i když zbaveným „reakcionářské“ koruny. Po roce 89 tento „étos“ způsobil, že armáda vstoupila do nové doby bez zásadnějších změn. Svou roli v tom odehrála i politika prvního zvoleného v demokratických volbách prezidenta Lecha Wałesy, který armádu považoval za své výsadní teritorium a s oblibou spoléhal na staré kádry. Novou generaci vojáků i nadále vychovávali důstojníci vyškolení v minulém režimů. Komunističtí generálové zažívali patřičné úcty a vysokých důchodů a po smrti je čekaly vojenské pohřby se všemi poctami.

Před rokem tomu tak bylo v případě Floriana Siwického, mezi jehož nesčetné zásluhy patřilo třeba velení 2. armádě Lidové polské armády během invaze Československa v srpnu 1968. Jeho nadřízený, generál Wojciech Jaruzelski, se ještě větších poct dočkal letos v červnu, ač v případě tohoto věrného vykonavatele vůle Moskvy šlo použít argument, že byl také bohužel prvním prezidentem demokratického Polska.

Tato tradice nyní dostala vážnou újmu. A za vše může jistá sedmnáctiletá dívka.

Řády a pocty za trest smrti?

Před několika dny v Koszalině zemřel Wacław Krzyżanowski, bývalý vojenský prokurátor. Jeho pohřeb se měl na rozkaz velitele místní vojenské posádky uskutečnit se všemi poctami a čestnou vojenskou stráží. Na rakvi se měly ocitnout všechny řády a vyznamenání, které během svého dlouhého působení v armádě získal.

Rychlá novinářská intervence odhalila, že Krzyżanowski byl v mládí zodpovědný mimo jiné za mučení a popravu Danuty Siedzikowné (s krycím jménem Inka), sedmnáctileté zdravotnice protikomunistického partyzánského oddílů. Inka je v dnešním Polsku už skoro legendární postavou: v roce 1945 se přidala k Vilenské brigádě Zemské armády pod vedením jednoho z největších nepřátel lidově-demokratického zřízení, major Szendzielarze – Łupaszky. Zatčená byla v Gdaňsku, kde sháněla zdravotnické potřeby pro oddíl. Byla mučená a odsouzená v bleskovém procesu, během něhož byl nezletilé dívce připsán absurdní seznam krvavých kriminálních činů. Odmítla podepsat žádost o milost, protože její spolubojovníci v ní byli nazýváni „bandity“. Její poslední slova před popravčí četou zněla: „Ať žije Polsko“.

Inka se v posledních letech stala jedním ze symbolů návratu generace protikomunistických partyzánů do všeobecného povědomí. Na její počest už vznikaly divadelní inscenace, rockové a hiphopové písničky a graffiti. Zpráva, že osoba přímo zodpovědná za její smrt má nárok na oficiální vojenský pohřeb, vyvolala natolik velké pozdvižení, že přiměla ministerstvo obrany k jednání. Byl odvolán velitel posádky v Koszalině a ministr Tomasz Siemoniak vydal vyhlášku měnící pravidla přidělování vojenských čestných stráži na pohřby bývalých důstojníků. Komunističtí papaláši v uniformách už také nemají být pohřbívání na nejvýznamnějším válečným hřbitově Powązki ve Varšavě.

„Popkulturní“ obraz mladé hrdinky se tak ukázal jako účinnější než mnohé statě historiků, kteří už léta poukazují na skutečnost, že armáda komunistického Polska nemůže být vnímána jako nositelka a pokračovatelka „vlasteneckých tradic“, neposkvrněná zločiny režimu.  Ale naopak jako „dlouhé rameno Moskvy“ – zcela poslušný nástroj v rukou kremelských vladařů a jejich polských místodržících.

Jack Strong, příběh agenta

Stejnou roli v těchto dnech hraje i jiné dílo populární kultury – akční snímek Jack Strong, který byl minulý týden promítán i v Praze. Tento film je letos divácky nejúspěšnějším polským snímkem: vidělo ho už přes 1,5 milionů lidí. Jde přitom o další facku étosu „vlastenců“ a „našich hochů“ v uniformách komunistické armády. Vypráví totiž příběh plukovníka Ryszarda Kuklińského, nadějného mladého důstojníka komunistické armády, který má přístup v nejvýznamnějším vojenským tajemstvím velení vojsk Varšavské smlouvy. Díky tomu také dobře ví, že sovětské plány případného válečného konfliktu s NATO počítají s jadernou anihilací velké části území Polska. Tato zjištění ve spojení s dalšími zkušenostmi  – jako účast armády na masakru stávkujících dělníků v Gdyni a Gdaňsku v roce 1970 - ho přimějí ke spolupráci se CIA. Stává se tak jedním z nejužitečnějších amerických agentů v dějinách studené války.

Jméno Kuklińského provázely velké kontroverze i ve svobodném Polsku. Dlouho se do země ani nemohl vrátit, protože soudy odmítaly zrušit platný rozsudek smrti. Urážlivě o „zaprodanci“ a „zrádci“ mluvili nejen bývalý funkcionáři režimu, ale i psala mnohá média. Špionážní thriller Jack Strong naopak vypráví příběh Kuklińského naprosto jednoznačně a ukazuje tak obrovskou proměnu, která se v Polsku ve vnímání nejnovějších dějin postupně uskutečňuje.

Není pochyb o tom, kdo lépe chápe vojenskou čest a kdo je věrný vojenské přísaze: zda „zrádce“ Kukliński, který své jednání chápe jako cestu k záchraně Polska, nebo jeho „vlastenečtí“ nadřízení, kteří rozkazy sovětských generálů přijímají téměř na kolenou. Jako nevyřčené motto nad celým snímek visí slova generála Jaruzelského: „Jestliže Kukliński má získat zpět respekt a čest, pak to jsme my, kdo si respekt a čest nezaslouží, to jsme my, kdo bude považován za zrádce.“ Ve svém dlouhém životě neřekl možná Jaruzelski pravdivější výrok…