1

Na čem může ztroskotat „evropská armáda“?

Témata: ,

Rozhodnutí Velké Británie opustit Evropskou unii znovu rozvířilo debaty o vybudování jakési „evropské armády“. Většinou to byli právě Britové, kteří se takovému nápadu bránili, zatímco z Bruselu, Paříže a Berlína znějí souhlasná slova. Jakmile ovšem dojde na konkrétní technické otázky ohledně organizace, velení a výzbroje, počáteční nadšení se jaksi vytrácí, jelikož nikdo vlastně na tyto otázky nezná smysluplné odpovědi.

K čemu by vůbec taková ozbrojená síla měla sloužit? K obraně společné hranice proti ilegální imigraci? Pro humanitární a stabilizační operace? Nebo pro vojenské zásahy ve prospěch EU? A měla by úplně nahradit národní armády? V každém případě se zdá, že (ačkoliv řada politiků tvrdí opak) existuje záměr vytvořit jakousi ozbrojenou sílu nezávislou na NATO, resp. na vůli a kapacitách USA. Právě tento poslední faktor ale současně ukazuje, že „evropská armáda“ se při nejlepší vůli nedá pokládat za životaschopný projekt.

Závislost obrany a bezpečnosti evropských států na Americe totiž zůstává obrovská. A nejvíce se projevuje paradoxně právě ve chvílích, kdy Evropa projeví zájem jednat „samostatně“, aniž by si uvědomila, že bez USA pro to jaksi nemá síly. Stačí vzpomenout na zásah v Libyi v roce 2011, do něhož se Američané zpočátku nijak nehrnuli, ale nakonec se museli angažovat velice podstatně, neboť evropské státy zkrátka postrádaly některé důležité kapacity pro tak rozsáhlou operaci (a některým během náletů navíc došly bomby).

V roce 2013 následovala intervence v Mali, původně jenom francouzský podnik, jímž Francie chtěla potvrdit svou trvající starost o bývalé kolonie v Africe. Naneštěstí pro sebe i Paříž dosti přecenila svoje síly a musela spoléhat na pomoc USA, Velké Británie a řady dalších zemí, bez nichž neměla dostatek transportních letadel. Právě tato kategorie techniky ostatně reprezentuje dokonalý příklad tragikomického zaostávání starého kontinentu.

Podíváme-li se na výbavu vzdušných sil evropských zemí, snadno zjistíme, že nejdůležitějším typem transportního letadla je americký taktický C-130 Hercules. Legendární stroj, jenž vzlétl poprvé už v roce 1954, prokázal takřka neuvěřitelný potenciál, dodnes se vyrábí a nezdá se, že by měl záhy opustit scénu. Nejmodernější verze C-130J Super Hercules, o níž občas uvažuje i česká armáda, dokáže dopravit náklad okolo 20 tun.

Dále pak v evropských vzdušných silách nacházíme lehčí německo-francouzská letadla C-160 Transall (nosnost 16 tun), italské C-27J Spartan (11 tun) a španělské CASA C-295 (taktéž cca 11 tun) a CN-235 (6 tun). Speciální výjimku ovšem představuje letectvo Velké Británie, jež si pořídilo osm amerických strojů C-17A Globemaster III s nosností 77 tun. V roce 2013 to byly především americké a britské letouny tohoto typu, které odvedly největší díl práce při přesunu francouzských vojáků, vozidel a zásob do Mali.

Američané už od přelomu tisíciletí taktně napovídali evropským státům, že by v tomto smyslu měly něco dělat. Dočasné řešení (které ale pořád trvá) poskytl projekt SALIS (Strategic Airlift Interim Solution), v jehož rámci si země NATO pronajímají těžké letouny An-124-100 Ruslan od rusko-ukrajinské společnosti Volga-Dněpr. Od roku 2009 pak funguje i projekt zvaný SAC (Strategic Airlift Capability), jenž zahrnuje trojici letounů C-17, které byly pořízeny za peníze několika států Aliance a operují ze základny v Maďarsku.

Program SALIS má (údajně) skončit v době, kdy bude k dispozici dostatečné množství letadel Airbus A400M Atlas. Tento moderní transportní letoun, jehož jeden exemplář letos zavítal též na Dny NATO do Ostravy, představuje produkt mezinárodní evropské spolupráce a celkem se má zhotovit 174 exemplářů pro letectva Velké Británie, Francie, Německa, Španělska, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Turecka a Malajsie.

Ambiciózní program ovšem nabral enormní zpoždění. Málokdo si dnes vzpomene, že A400M je výsledkem iniciativy, která vznikla už počátkem 80. let a předpokládala zavedení do služby někdy v 90. letech, ale první let ve skutečnosti proběhl až v roce 2009. Právě zpoždění a velké prodražování projektu vedlo Británii k nákupu C-17 a někteří účastníci kvůli odkladům kupují jako dočasné řešení nové Herculesy. Angažmá evropských zemí v Afghánistánu totiž klade na transportní kapacity jejich vzdušných sil značné nároky.

Tvrzení, že A400M představuje ono „kouzelné“ řešení, je ovšem velmi diskutabilní. Nesporně jde o vynikající taktický dopravní letoun, který zvládne náklad asi 37 tun, ale jeho označování za „strategický“ stroj poukazuje na neznalost terminologie či na snahu kohosi balamutit, popř. oboje. Americký C-17 uveze víc než dvojnásobnou zátěž a gigant An-124 dokáže přepravovat náklady o váze 120 tun. Je tedy naprosto zřejmé, že evropské státy se bez transportních letadel zahraničního původu ani nadále nemohou obejít.

Stojí mimochodem za zmínku, že USA a Rusko neřadí mezi „strategická“ letadla dokonce ani stroje kategorie C-17! Z jejich pohledu tam patří jen typy s nosností přes 100 tun, tzn. An-124 Ruslan a jeho americký protějšek C-5 Galaxy. Stroje schopné dopravovat náklad mezi 40 a 80 tunami označují jako „střední“ letouny, takže pokusy popisovat typ A400M jako „strategický“ budí ve Washingtonu a Moskvě asi jen shovívavý úsměv.

Letouny C-17 disponuje Velká Británie a NATO, stejně tak An-124 se provozují díky Alianci, takže strategické vzdušné transportní kapacity oné hypotetické „evropské armády“ by i nadále zůstaly (striktně technicky vzato) rovné nule. Nabízí se otázka, zda evropské země nedokážou samostatně vyvinout dopravní letadlo s nosností nad 100 tun. Zcela jistě by to dokázaly, jak se dá doložit existencí obrovského civilního letadla Airbus A380, u něhož se opravdu plánovala i nákladní varianta A380F s nosností okolo 150 tun.

Vývoj tohoto provedení však byl zmrazen, protože prý nebyl pozorován dostatečný zájem! Dá se říci, že evropské vzdušné síly už zřejmě mohly mít strategické dopravní letadlo evropského původu, musela by ovšem existovat dostatečná vůle a ochota finančně podpořit jeho vývoj. To se ale ukazuje jako dlouhodobě největší kámen úrazu, neboť evropské státy stále ještě nevzaly tak docela na vědomí, že obrana a bezpečnost něco stojí.

A tím se znovu vracíme k fatálnímu problému, který celou Evropu trápí, ačkoliv to řada jejích představitelů sveřepě odmítá připustit. Nedostatek vzdušných dopravních kapacit je prostě jen jedním projevem propasti, která leží mezi obrannými rozpočty USA a „zbytku NATO“ a která zákonitě vede k zaostávání vojenských kapacit Evropy. Ostrá vyjádření Donalda Trumpa mají kořeny v narůstající frustraci Američanů, které už prostě nebaví to, že už sto let řeší problémy Evropy a poté si za to ještě nechávají vynadat.

Představa, že „evropská armáda“ by byla z podstaty „protiamerická“, opomíjí fakt, že to často bývají právě Američané, kteří vybízejí Evropu k větší integraci obranných kapacit. Efektivněji fungující evropské armády by logicky znamenaly menší zátěž kladenou na USA, které zkrátka ztrácí zájem o nevděčné angažmá v některých oblastech světa. Ve skutečnosti není zase až tak podstatné, zda se tak bude dít pod vlajkou NATO, Evropské unie či nějakou jinou, protože ten základní požadavek vůči evropským zemím se nemění.

Státy Evropské unie musejí začít investovat do své obrany a bezpečnosti výrazně víc než nyní, což se týká mj. podpory výzkumu a vývoje ve zbrojním průmyslu. Zastavení vývoje A380F je typickou ukázkou toho, že evropští politici mají plnou pusu krásných řečí, jako jsou např. ty o „evropské armádě“, jenže ve skutečnosti nedokážou dlouhodobě strategicky plánovat, protože neinvestují do toho, co je k realizaci oněch řečí nutné.

Takřka se zdá, že „evropská armáda“ je jen taková kouzelná mantra, která se v kritické situaci opakuje, aby se voličům předvádělo, že je Evropa akceschopná a dovede si poradit i bez USA. Zkušenosti ovšem zatím ukazují, že kdykoli se Evropa o něco takového pokoušela, výsledkem bylo jen zhoršení krize, kterou poté opět řešili Američané. Jejich „bezpečnostní dobročinnost“ ale má svoje meze a spoléhání Evropy na bezpodmínečnou pomoc z druhé strany Atlantiku by se mohlo ukázat jako krátkozraká a sebevražedná naivita.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Týdeník Echo si můžete koupit zde

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.