Strategie urážení, příběhy masa
Čeští (ex)prezidenti dále dráždí imaginaci občanstva. Tomáš Halík promluvil, žasneme. Maso a jeho příběhy.
Lidové noviny věnují otvírák a dvě strany uvnitř vydání přednášce Tomáše Halíka v Oxfordu. Poněkud extenzivní pokrytí, řekl bych. „Byla to na palubě vládního letounu Czech Air Force pestrá sestava pasažérů. Vedle místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka, ministra kultury Daniela Hermana či exministra zahraničí Karla Schwarzenberga i miliardář Luděk Sekyra a modelka Jana Doležalová. Směr? Velká Británie. (...) Část ceremonie se poté uskutečnila v historickém areálu Harris Manchester College v centru Oxfordu. Nese jméno po svém významném donátorovi lordu Harrisovi z Peckhamu, podnikateli obchodujícím s koberci a mimo jiné členovi vedení fotbalového Arsenalu. Developer Luděk Sekyra zde otevřel studentské centrum Sekyra House s posluchárnou Tomáše Halíka a český velvyslanec ve Velké Británii pokřtil svou novou knihu Havel. (...) … současní i bývalí studenti o Harris Manchester College říkají, že fakulta má ráda bohaté podnikatele, kteří jsou ochotní jí poskytnout finanční zdroje. A tak si obraz na tamní zdi vysloužil i Luděk Sekyra, který finančně podpořil vybudování nového studentského centra.“ Přednášejícího se deník dotázal mimo jiné i na to, jak se ve světle posledních výstřelků Miloše Zemana nějak neposunul v rozhodování o svojí kandidatuře na prezidenta. „Vyvětrat pak důkladně Hrad a vrátit Masarykovu stolci jeho důstojnost, to bude těžká práce. Měl by se jí spíš ujmout někdo mladší.“ No. Čistě intuitivní odhad: Nepřekvapilo by mě, kdyby v sobě Tomáš Halík nakonec našel tu sílu se za nás na Hradě obětovat. Užití termínu „Masarykův stolec“ mi v tom ohledu přijde, ehm, symptomatické.
Jindřich Šídlo publikoval v Hospodářských novinách parodický text Vzpomínky ing. V. K. na 17. listopad 1989. „Návrat svobody do naší země začal mojí přednáškou v rakouské televizi 17. listopadu 1989. Pracoval jsem v té době, na rozdíl od Václava Havla, který tehdy, pokud vím, nikde pořádně nepracoval, v Prognostickém ústavu. Nikdy jsem nepatřil do party těch Komárků a dalších, kteří byli jedna ruka s Adamcem nebo Havlem. Dvacet let jsem stejně jako Václav Havel nemohl cestovat na Západ, a proto jsem jel také do Vídně vlakem. Pochybuji, že Václav Havel někdy jel vlakem, a jsem si jistý, že 17. listopadu neměl přednášku v rakouské televizi jako Já.“ Článek se stal docela populární na sociálních sítích, pozoruhodné je, že někteří uživatelé – jinak zřejmě plus mínus soudní lidé – ho sdíleli nebo komentovali v domnění, že to je skutečně text Václava Klause. Doklad šířící se ztráty citu pro míru.
Mladá fronta Dnes otevírá zprávou o protizemanovských peticích. Nadepsala ji burcujícím titulkem „Miloš Zeman žene lidi na Národní třídu“. No. Snad tam nebude čekat Vratislav Mynář s vodním dělem. Právo má na titulce jinou jobovku. „Hrozivý trend: muži budou v roce 2060 neplodní“. Jak kteří. Například já tou dobou budu s největší pravděpodobností nikoli neplodný, ale mrtvý. I když to je vlastně taky určitá forma neplodnosti. David Rumpík z Kliniky reprodukční medicíny a gynekologie ve Zlíně ve článku říká: Podle některých studií zahraničních kolegů se nám blíží takzvaný rok spermatické nuly.“ Spermatická nula – hezký termín do prezidentova slovníčku.
K Zemanovi. Hospodářské noviny píší o rozhovoru, který prezident dal sesterskému týdeníku Ekonom. Řeč je – pochopitelně – o Hovorech z Lán. Deník připomíná dřívější Zemanova, mírně řečeno, jadrná vyjádření. „Jinak ale Miloš Zeman své kritiky a soupeře vždy urážel sprostými slovy. A občas si právě alibisticky vypomohl tím, že někoho citoval. Například, jak někdejší místopředsedkyni ČSSD Petru Buzkovou označil za ‚couru, jež se v politice prosadila přes postel‘ – a tato slova přidělil Karlovi Krylovi, v tu chvíli ovšem po smrti. Nebo když se Michaelu Žantovskému na veřejném mítinku posmíval, že mu přezdívají Skútr: ‚Pořád jsem se ptal, co to znamená. Není to karosovaný motocykl, je to zkratka, kterou ostře odsuzuji, kterou ho oblažují jeho kolegové ze Senátu a která zní zku***ný trpaslík. Ale já v žádném případě nechci kritizovat pana Žantovského za jeho fyzický vzrůst, i když v jeho případě zhruba odpovídá jeho intelektuální potenci.‘“ Výstižné příklady dokládají taky jisté rozpolcení těch, komu Zemanova rétorika imponuje. Na jednu stranu v něm obdivují chlapa, který se nebojí nazývat věci pravými jmény. A zároveň se „mazaně“ schovává za jiné. Jistě v tom není vůbec žádný rozpor.
Jinak Lidové noviny a Právo hlásí další nárůst počtu čtenářů. Asi žijeme ve zlatých časech pro český tisk.V Magazínu LN jsem se dozvěděl hodně o mase. Je tam rozhovor s předním pražským řezníkem Paulem Dayem. A taky článek „Maso s příběhem“. „Koupit si plátek masa nebylo nikdy jednoduché. Dnes však z celkem jiných důvodů než kdysi – steak, a dokonce i špekáček musí mít rodokmen. Je to české? Je to plemeno? Jak si žilo, páslo se? A těch druhů masa: karabáček, pupek... Zajímá nás, jaký má maso příběh.“ Přiznávám, že mě ty příběhy masa zas až tak neberou. Dokonce se jich trochu hrozím. Začínat můžou pěkně: louka, rozkvetlé kytičky, bzučící včeličky, opodál se pase maminka Kráva Milka. Ale ty konce. Jateční pistole, palice, chlapi v krvavé zástěře. Tahle story by mě mohla rozrušit. A nedělní idylu, tu já si střežím.
