Česko a Západ mezi Venuší a Marsem. Suneme se na Východ?

Kam kráčí Česko?

Česko a Západ mezi Venuší a Marsem. Suneme se na Východ?ESEJ 1
Komentáře

Alexandr Vondra

Čtvrtstoletí po roce 1989 Česko sílilo. Samozřejmě – listopadová revoluce měla své vítěze i poražené. Jinak to ani být nemohlo, ale v souhrnu a ve výsledku se lidem v této zemi nikdy nežilo lépe než poslední dvě a půl dekády. Československo, které nám odkázali Masaryk se Štefánikem, sice nepřežilo, ale vztah Čechů i Slováků je od rozdělení bezproblémový a přátelský, prost nekontrolovatelných vášní a konfliktů.

Měli jsme v 90. letech štěstí ve dvou ohledech. Zaprvé jsme na domácím hřišti těžili z komparativní výhody geografické polohy ve středu Evropy, atraktivity Prahy a demokratické tradice první republiky. Především jsme ale disponovali dvojicí vůdců, která v transformačních časech dokázala zemi kormidlovat správným směrem. Václav Havel i Václav Klaus byli každý z jiného těsta, odlišní skoro jako den a noc. Jak známo – a jak si, my starší, dobře pamatujeme –, neměli se vůbec v lásce. Vedli spory o reformu, zahraniční politiku nebo občanskou společnost a v roce 1997 se jejich cesty v zásadě rozešly. Přesto v rozhodujícím období let 1990–97 dokázali vzájemné animozity potlačit ve prospěch spolupráce při budování státu.

Část lidí se ptá, zda nás současný prezident Zeman netáhne zpátky na Východ. Do jisté míry se ptají právem. I já sám, tázán před poslední volbou, zda dát hlas Zemanovi, nebo Schwarzenbergovi, jsem říkal, že to je volba mezi Východem a Západem a já volím Západ. Zemanovy kecy o tom, že se chce v Číně inspirovat, jak stabilizovat společnost, nebo jeho příliš četné kontakty s Putinovými kamarády posouvají naši gravitas východním směrem přinejmenším ve smyslu, jak se naše země jeví navenek. Jinak řečeno, zvenčí to vypadá, že se Zeman pod náš stůl snaží podstrčit onu čtvrtou nohu. Mluví sice o „politice všech azimutů“, ale reálně, myslím, nemá tak silnou moc, autoritu a vůli, aby sám chtěl, či dokonce dokázal směřování země nebo její ukotvení změnit. Spíš je to celé jen typicky zemanovská hra. Zeman rád provokuje. Společnost polarizuje záměrně, ví, že silný hlas jeho odpůrců mobilizuje i jádro jeho fanoušků. Bude-li chtít obhajovat křeslo, bez jádra se neobejde. A není tajemstvím, že v jádru jeho fun klubu jsou lidé, kteří nostalgicky vzpomínají na minulost. Až ale půjde kampaň do finále a Zeman bude usilovat o střed, svou rétoriku zmírní.

Jiná část lidí argumentuje, že k systémovému posunu na Východ už došlo s nástupem Andreje Babiše a s oligarchizací české politiky. Myslím, že tuto obavu je nutno vzít vážněji, neboť se týká nejen něčeho, co se tak může jevit, ale i toho, co se skutečně děje. Druhý nejbohatší muž v republice v křesle ministra financí, majitel firmy, která má téměř monopolní postavení ve třech odvětvích národního hospodářství a jejíž byznys závisí na státních dotacích, tento megakonflikt zájmů ve spojení s vlastnictvím poloviny mediálního trhu a s vlastní bezpečnostní agenturou složenou z bývalých policistů vytváří koktejl, který má východní parametry par excellence. Babiš sice žádný velký byznys v Rusku nemá, ale jeho dominantní postavení na domácí scéně nabylo v pravdě putinovských rozměrů. Přesto i zde věřím, že si s touto výzvou česká parlamentní demokracie nakonec poradí.

Další díl ze série esejů Kam kráčí Česko?, v níž přední intelektuálové hledají odpovědi na otázku, zda a jak se mění naše společnost.

Celou esej Alexandra Vondry najdete v aktuálním čísle Týdeníku Echo ZDE.