Prchli z Ukrajiny za lepším. Na Sibiři je čekaly plíseň a nevraživost
Příběh rodiny z Doněcka
FOTOGALERIE UVNITŘ
Denisenkovi utekli z rozbombardovaného Doněcka jen proto, aby se nakonec zase vrátili. Po půl roce stráveném v Rusku, kdy museli žít v zatuchlém bytečku na Sibiři, šetřit každé sousto jídla a čelit nepřátelskému chování místních lidí, totiž přišli o veškeré iluze. Příběh rodiny zveřejnilo na svém webu Rádio Svobodná Evropa (RFE/RL).
Rodina Denisenkových je jednou z mnoha, jež utekly z válkou zmítaného východu Ukrajiny a uchýlily se pod ochranu „ruského medvěda“. Když loni na podzim opouštěli rozbořený Doněck, domnívali se, že v Rusku naleznou důstojné bydlení, dostatek potravin a – alespoň v rámci možností - pohodlný život.
Když ovšem dorazili, zjistili, že opak je pravdou a že na ně nikdo s otevřenou náručí nečeká. Šestičlenné rodině úřady přidělily malý byt na vesnici poblíž sibiřského města Tomsk. Nejen, že byt nebyl pro početnou rodinu dostatečně velký, ale jeho zdi v některých místnostech dokonce pokrývala silná vrstva plísně. „Míváme pořád otevřená okna, aby to tolik nepáchlo vlhkostí. Přes zimu to bylo strašné…,“ popisuje malý chlapec, jak jeho rodina řeší problémy s plísní.
Není to však jen bydlení, co dělá mamince Olze Denisenkové starosti – rodina má totiž problémy i se sháněním jídla. „Mým dětem kdysi chleba moc nechutnal. Teď je to opravdový požitek. Dokonce celý bochník je pro jedno dítě málo – děti jsou tak rády, když dostanou chléb,“ popisuje zoufalá matka, jak idea samostatného „Novoruska“ změnila jídelníček jejích dětí.
Olga říká, že se cítí být podvedená. Sliby, podle kterých měli s manželem dostat stabilní a dobře placenou práci, se totiž ukázaly jako plané. Její manžel si sice sehnal práci jako dělník na stavbě, ale musel odejít kvůli útokům spolupracovníků, kteří si nepřejí mít mezi sebou „přivandrovalce z Ukrajiny“. Od té doby vykonává podřadné pomocné práce, přičemž si v přepočtu vydělá něco málo přes dvě stě korun za den. To je sotva tolik, aby mohl opatřit jídlo a léky pro svoje děti. Tomu nejmladšímu přitom nejsou ani dva roky.
Složili se jim na jednosměrný lístek
Bylo to právě otevřeně nepřátelské přijetí ze strany místních lidí, co Denisenkovy překvapilo nejvíce. Olga si stěžuje, že jejím dětem místní usedlíci dávají za vinu i to, za co nemůžou. Například to, že „kvůli vám se nám zvedly ceny“ nebo že „naši lidé kvůli vám ztrácejí práci“. Faktory jako západní sankce nebo globální pokles cen ropy jim naproti tomu zřejmě připadají jako zcela irelevantní.
Ne všichni Rusové se však chovají nepřátelsky. Několik sympatičtějších sousedů doneslo Denisenkovým nějaký nábytek, dětské oblečení a další potřebné věci. Maminka Olga je za to vděčná, ale podotýká, že neabsolvovala tisícikilometrovou cestu z Ukrajiny až sem jenom proto, aby žila z charity. „Je to ponižující. Jsme dospělí, máme hodně dětí, měli bychom se o sebe postarat sami. Je to opravdu velmi ponižující…“
Kvůli neutěšené situaci se Denisenkovi rozhodli vrátit zpátky domů na rozbombardovaný Donbas. Radši prý budou čelit ostřelování doma, než aby žili jako vyděděnci v Rusku. „Už nemám žádný strach. Jaký je rozdíl v tom, jestli člověk zemře tady kvůli hladu a kvůli chování okolí nebo doma mezi svými lidmi,“ ptá se sama sebe Olga.
Nakonec z Ruska skutečně odjeli. Ještě před odjezdem však museli vyjednat určitou pomoc od místních lidí. A ti jim jí upřímně rádi poskytli – složili se a uhradili jim většinu částky potřebné na jednosměrný lístek zpět na Ukrajinu.
