Když místo imbecilního plebsu vládnou osvícení

BLOG

Konec letošního jara je pořádně horký. Nikoliv pokud jde o počasí, ale ve vztahu k tomu, co se děje v nejvyšším paře mezinárodních finančních trhů. Centrální banky totiž postupně přebírají do svého hájemství hospodářsko-politické aktivity, které byly dosud vyhrazeny voleným, politickým institucím. Je to dobře?

ECB minulý týden ohlásila záporné úrokové sazby a další kroky, jejichž primárním cílem je podpora růstu evropských ekonomik. Do toho se jako stále zřejmější ukazuje globální propojení světových centrálních bank – spekuluje se o tom, zjednodušeně řečeno, že si ECB pořizuje nemalou porci amerického federálního dluhu ve formě nákupu dluhopisů, což je krok, který byl ještě docela nedávno nepředstavitelný.

Až v situaci, kdy to bude potřeba, udělá něco podobného FED, nebudeme se už tolik divit. Že si podobně počíná čínská centrální banka je všeobecně známá věc. Globální finanční trhy se tak stále víc dostávají do područí institucí, které jsou svým způsobem opakem trhu – ve světové ekonomice asi není nic, co by víc stálo proti tržním pravidlům a zákonitostem, než to, co sledujeme u těchto ctihodných bankovních institucí.

Ještě zajímavější je fakt, že i v nominálně tržních demokraciích, česky řečeno tedy i jinde než v Číně, přebírají centrální banky v dosud nevídané míře otěže hospodářské politiky. Že jsou klíčovými hráči v oblasti její měnové odnože, je jaksi definiční konstatování; stále silnější rozměr však získávají i další aktivity centrálních bank, které tyto doposud neprováděly, resp. které vyplývaly z některých jejich opatření maximálně nepřímo.

Oč jde: ECB minulý týdne oficiálně vyčlenila 400 miliard euro na nepřímou podporu ekonomických aktivit v eurozóně. Má se tak obejít jakýsi začarovaný kruh, který udusil v minulých dekádách Japonsko a teď se stále silněji projevuje na obou stranách Atlantiku: banky (teď už ne ty centrální), hlavní příjemci záchranných balíků na jedné a kanály, jimiž do ekonomiky proudí stovky miliard „nových“ peněz, na druhé straně tyto prostředky k překvapení centrálních bankéřů nepoužívají na to, k čemu jsou primárně určeny. Místo jejich půjčování do reálné ekonomiky na soukromé ekonomické aktivity (stačí se podívat na čísla o vývoji soukromých investic a zaměstnanosti, na HDP zde můžeme klidně zapomenout) velkou část těchto prostředků umísťují obratem u centrálních bank, kde jsou tyto uloženy s nulovým rizikem – které je u jakékoliv investice vždy a všude vyšší. Nemůže to být jinak, opět z definice.

Centrální banky zatím nemají nástroje, jak soukromé banky přinutit, aby se chovaly jinak – takhle se to říká „pro noviny“. Prakticky centrální bankéře, jsou-li soudní a tuší-li něco o bankovnictví (což by asi měli) nikdy nemohlo napadnout, že by to mohlo být jinak. Každopádně se tak hyperuvolněná politika míjí účinkem, k nevoli politických elit, kterým voliči čelící rekordní nezaměstnanosti zle zatápí. Říká se tomu „japonský scénář“, před nímž mnozí varovali a který tu teď máme.

Teď již bude mít i ECB (Bank of England podobné nástroje už má, zůstaneme-li v Evropě) páky, jak tento převodní kanál obejít. Nezávislá – tedy nikým nevolená – instituce teď bude mít v rukou dost prostředků k tomu, aby z prstu vycucané peníze rozpouštěla v reálné ekonomice, jinými slovy aby v případě potřeby obešla komerční bankovní domy. Na první pohled jde o přetahovanou mezi soukromými a centrálními bankéři. Nenechme se ale mýlit, hlavní linie boje se vede mezi klíčovými hráči hospodářské politiky, tedy nevolenými a nezávislými centrálními bankéři a politiky, kteří jsou závislí na libovůli elektorátu. Zatím. Půjde-li to totiž dál stejnou cestou, pak se hospodářská politika, resp. její nejdůležitější nástroje, plně přesunou do rukou těch, kterým může být hlas veřejnosti zcela ukradený. A vhledem k tomu, že centrální bankéři pocházejí logicky z komerčního sektoru, máme zde krásně narýsovanou cestu k dalšímu posílení moci bank nad reálnou ekonomikou. Nic nového pod sluncem, jen postupujeme dál a hlouběji. Jakýsi americký scénář z doby vzniku FEDu před sto lety na evropský způsob.

Tohle všechno může být na jednu stranu dobře, vyznáváme-li platónské vidění světa, kterému místo imbecilního plebsu vládnou osvícení filozofové, kteří se vyznají. Historie ale ukazuje, že to vždy a všude končí dost nepěkně. Sociální inženýrství vyhozené dveřmi se nám tak pěkně a dost rychle vrací oknem.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.