Češi se přizpůsobí, ale vždy už budou kulhat

Nástup k novému uspořádání společnosti a jiné pojímání demokracie není fenomén, který se nenápadně rýsuje jen u nás. Se změnou vývoje se potýkají i ostatní země bývalého sovětského bloku. V Maďarsku, Bulharsku, Slovinsku, ale i v Polsku můžeme pozorovat obdobné symptomy: nástup nových, silně autoritářských stran, v Budapešti Orbán, Gruevski ve Skopje, změna poměrů v médiích, jejichž ostny se otupují a v rukách nových vlastníků nebo pod vlivem státu utužují moc nových vládců.

Posiluje se ekonomická moc státu novou formou zestátnění, jaké proběhlo třeba v Maďarsku u penzijních fondů. Podrobně se odchodem demokracie ze zemí východního bloku zabývá Petr Holub, který si k tomu vzal k ruce nedávnou analýzu nezávislé organizace Freedom House, jež monitoruje stav svobody projevu a demokracie ve světě.

Nebezpečí této změny systému je především v tom, že je pozvolná a nenápadná a lidé ji postupně přijímají, kousek po kousku se vzdávají nároků, které na společnost kdysi měli. Otřesy zažívají i tradiční demokracie, jež se musejí vyrovnávat s nástupem extremistických stran. Všude v Evropě jde o reakci na přezíravost vůči problémům, které lidi už dlouho trápily.

Někdy je k tomu oprávněný důvod, jindy jde o mediální fikci, která se změní v realitu. Třeba v Česku to můžeme pozorovat v souvislosti s uprchlíky a migranty. Je neuvěřitelné, jak silnou negativní náladu migrace vyvolá, stane se dokonce předmětem nejvášnivějších mezilidských hovorů, i když problém samotný se lidí zde žijících týká jen okrajově.

Stojí za to také pozorovat jednu národní vlastnost, kterou někdo může přijímat kladně, jiný s opovržením, a tou je schopnost adaptace na nové poměry. Schopnost v lepším případě nepříjemnosti nevidět a umět si počkat, až se kolo dějin zase otočí. Na jednu stranu Češi historické změny přežívají bez vážnějších osobních ztrát, potřebu hodnot a zásad si promítají do abstraktních banalit a čas jim vždy dá za pravdu. Rovně se ale už nikdy nepostaví a vždycky budou kulhat.