Ukrajinský zbrojní průmysl v kleštích
Nedávno se v ukrajinském tisku objevily informace o projektu nového ukrajinského tanku Tireks, pod nímž je podepsána tzv. Inženýrská skupina Azov. Ta na sebe již v roce 2015 upozornila prototypem bojového vozidla Azovec. Bližší pohled však napovídá, že optimismus ukrajinských médií asi není zcela na místě, protože na obrněných vozidlech se dají zřejmě nejlépe ukázat problémové stránky zbrojního průmyslu na stále neklidné Ukrajině.
Výchozí pozice Ukrajiny po rozpadu SSSR nebyla špatná, jelikož na jejím území se nacházela nemalá část sovětského průmyslu. Šlo např. o závody pro výrobu či opravy obrněných vozidel v Charkově a několik dalších podniků zaměřených na motory pro vozidla, letadla i lodě. Proto se Ukrajina řadila mezi důležité subdodavatele zbrojního průmyslu Ruska, který se kvůli tomu ocitl v obtížné situaci, protože bez dodávek z Ukrajiny teď vázne mj. export ruských vrtulníků nebo stavba nových lodí pro ruské námořnictvo.
Vztah mezi zbrojními průmysly obou států však měl (a stále má) i silnou konkurenční stránku, což se výrazně projevilo v oblasti obrněných bojových vozidel. Ukrajina takříkajíc „vyfoukla“ Rusku velkou zakázku pro Pákistán na tanky T-80, jejichž výrobu označilo Rusko za porušení dohod a odmítlo pro ni dodávat součástky, a proto se Ukrajina musela spoléhat na vlastní síly. Tak se později zrodil mj. tank Oplot, v podstatě hloubkový upgrade T-80, jenž následně získal lukrativní kontrakt na 49 exemplářů pro ozbrojené síly Thajska.
Ukrajinci se začali prosazovat i v oblasti obrněných transportérů, když několika zemím dodali své osmikolové transportéry BTR-4 Bucefal. Ty si v počtu 420 kusů objednal také Irák, avšak ten převzal pouze 88 kusů a pak celou zakázku zrušil. Mega-kontrakt se na počátku roku 2014 proměnil v mega-debakl, protože záhy vyšla najevo opravdu otřesně nízká kvalita vozidel, mj. vyloženě zmetkově působící svary pancéřových desek.
Než se ale Ukrajina stačila vzpamatovat, měla už zcela jiné starosti. Pozbyla poloostrov Krym a na východě země vypuklo povstání pro-ruských separatistů. Pravidelná armáda se nacházela v bídném stavu a nedalo se spoléhat na její loajalitu, a tak byla zformována Národní garda. Do jejích služeb zamířila (navzdory nevalné kvalitě) i část vyrobených BTR-4, protože „kyjevští“ Ukrajinci v té době opravdu zoufale potřebovali techniku.
Pro-ruští separatisté získali množství bojových vozidel z kořisti či od dezertérů, pak se přidaly i dodávky přímo z Ruska. Ukrajinská armáda, Národní garda a rovněž dobrovolnické prapory, jejichž část zformovali ozbrojenci krajní pravice a mezi něž patřil i prapor Azov, tak získávaly vozidla takříkajíc „kde se dalo“. Na světlo vyjížděly rezavé obrněnce ze záložních skladů a ke slovu přišly improvizace, tzn. stavba provizorně obrněných a vyzbrojených vozidel na základě nejrůznějších nákladních a terénních automobilů.
Příležitost ovšem samozřejmě vycítily i ukrajinské zbrojní a strojírenské firmy, které se začaly předhánět v nabídkách obrněných vozidel. Během posledních dvou let se tedy alespoň do fáze prototypu dostalo okolo deseti různých typů obrněných automobilů či transportérů, ale sériově se zatím vyrábí jen dva, a sice typy Kozak a Dozor-B. Kromě těchto ryze ukrajinských typů je zavedena licenční produkce několika typů americké značky Streit Group, které na podvozcích běžných komerčních vozů staví známá automobilka KrAZ.
Kupodivu však takřka všechny zmíněné prototypy dostaly podporu od nějakého z ministerstev a většinou i předběžné objednávky. V extrémním případě se tak může stát, že za několik let se bude v ozbrojených silách Ukrajiny provozovat možná i dvacet různých typů obrněnců, každý technicky odlišný a většina asi pouze v malém počtu kusů. Následky takové situace z hlediska logistiky, údržby a oprav jistě není nutno rozepisovat.
Vnucuje se asi otázka, proč Ukrajinci postupují takto podivným způsobem. Odpovědí je to, co celý stát již dlouho trápí, a sice strašlivá korupce a moc oligarchů. Každá firma prostě patří do nějaké ekonomické skupiny, resp. má v ní své zájmy některý z mocných Ukrajinců, který jistě umí zařídit, aby od vhodného politika či úředníka přišla zakázka. Široké spektrum obrněnců je dost možná jen dalším velkým „tunelem“ ve státním rozpočtu.
Ukrajinským ozbrojeným silám by ve skutečnosti bohatě stačily tak dva, možná tři různé typy obrněných automobilů a transportérů. Nynější situace ale poněkud připomíná 70. léta v SSSR, kdy se sériově vyráběly tři typy tanků (T-64, T-72 a T-80), které sice vyšly z jednoho základu, ovšem kvůli rivalitě tří různých konstrukčních kanceláří se nakonec staly zřetelně odlišnými a příslušné politické styky ve finále prosadily masovou produkci všech tří. Postačoval by přitom jediný typ ve dvou variantách, náročnější a jednodušší.
Konflikt na východě země sice přináší pro ukrajinské konstruktéry možnost získávat poznatky o nasazení obrněnců v reálném boji, což samozřejmě může mít velkou hodnotu, skrývá v sobě ale také jednu past. Intenzivní konflikt vedl k časovému tlaku, který logicky příliš neprospíval kvalitě. A u Národní gardy a dobrovolníků se dělalo téměř všechno provizorně. To je za války určitě pochopitelné, sériová standardizovaná výroba však má poněkud jiné požadavky a kauza BTR-4 ukazuje, že Ukrajina má v tomto smyslu co dohánět.
Navíc se stahují i mračna nad kontraktem, kterým se zbrojaři z Charkova chlubili nejvíce, a to nad zakázkou pro Thajsko. Sériové tanky Oplot jsou totiž dodávány daleko pomaleji, než bylo dohodnuto, a šíří se spekulace, že Thajsko chce smlouvu zrušit a pořídit si jiné tanky, a to buď čínské MBT-3000, nebo ruské T-90. A co působí opravdu směšně, to je snaha Ukrajiny svádět různé problémy s kvalitou a časem na „ruskou“ techniku.
Ukrajinci totiž oznámili, že budou kupovat dieselové motory německé firmy Deutz a nebudou již používat nespolehlivé „ruské“ motory. Znalce obrněných vozidel to zajisté pobavilo, neboť BTR-4 mají značně kontroverzní dvoutaktní tříválce, jež vznikly na bázi pětiválců a šestiválců používaných v tancích T-64, T-80UD a Oplot. Všechny tyto problémové motory však byly od počátku navrženy a vyráběny v Charkově! Ona zpráva vzbuzuje spíš dojem, že se někdo snaží nenápadně zbavit odpovědnosti za nepovedenou konstrukci.
Tankem T-64, který byl „papírově“ revoluční, jenže v praxi vysoce problematický, se vracíme na začátek, a sice k projektu Tireks od Inženýrské skupiny Azov. (Ta podléhá dnešnímu pluku Národní gardy Azov, který začal jako dobrovolnický prapor Azov.) Tank zatím existuje pouze v podobě konceptu, ale i ten budí dost rozpačitý dojem, jelikož je to podivný hybrid podvozku téměř 60 let starého tanku T-64 a futuristicky působící věže bez osádky. Ta pro změnu značně připomíná věž nového ruského tanku T-14 Armata.
Inženýři pluku Azov nejspíše dovedou postavit prototyp tanku Tireks, stejně jako na šasi T-64 vzniklo vozidlo Azovec, ale je velmi pochybné, zda mají kapacity na sériovou výrobu v jakési rozumné kvalitě. Ostatně také za nimi stojí jeden mocný muž, politik Oleg Ljaško. Opět se tak nabízí úvahy, kam přesně teče státní podpora pro tyto projekty, popř. i riziko, že by pluk Azov mohl fungovat také jako něčí „soukromá armáda“.
Jistě nelze popírat, že na Ukrajině existuje výzkumný, vývojový a výrobní potenciál pro různé projekty obrněných vozidel a jiné vojenské techniky. Problematické výsledky z praxe ukazují, že základní problémy se nacházejí v oblasti zadávání zakázek (kde funguje obrovská korupce) a v kontrole kvality výroby (kde zřejmě funguje obyčejný šlendrián). Naneštěstí pro Ukrajince se stále nezdá, že by se situace posouvala k lepšímu. Jisté však je, že bez vyřešení těchto dvou klíčových problémů nemůže jejich zbrojní průmysl uspět.
